Kniha: Povídky malostranské
Autor: Jan Neruda
Rozbor přidal(a): Ema Plachá
Další rozbor zde
Jan Neruda
- Český prozaik, novinář, básník a člen májovců
- Pocházel z Malé Strany, bydlel v domě U Dvou slunců
- Začínal jako novinář v Národních listech, přispíval také do časopisů Obrazy domova, Květy, Čas a společně s V. Hálkem vydával časopis Lumír
- Považován za zakladatele českého fejetonu
- Některá jeho díla nebyla pro svůj pesimismus pochopena a jeho kvality začaly být uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti
- Je jedním z hlavních autorů knihy Máj – díky tomu patří k Májovcům
- Jeho díla se vyznačují pesimismem a skepsí, což odráží jeho životní zkušenosti
Další díla:
- Písně kosmické
- Zpěvy páteční
- Hřbitovní kvítí
- Prosté motivy
- Balady a romance
Literárně-historický kontext
- Jan Neruda se narodil roku 1834 a zemřel v roce 1891, žil tedy v 19. století. Řadíme ho k realismu, k Májovcům.
- Realismus popisuje přesnou skutečnost. Častým motivem jsou lidé z nižších společenských vrstev, ze dna společnosti
Další autoři tohoto období:
- Honoré de Balzac
- Flaubert
- Vítězslav Hálek
Rozbor díla: Povídky malostranské
Přivedla žebráka na mizinu
Zasazení výňatku do kontextu díla:
- Výňatek je třetí v pořadí souboru všech třinácti povídek.
Kontext autorovy tvorby:
- Je to vrcholné prozaické dílo.
Téma, motiv a časoprostor:
- Hlavní myšlenkou této povídky bylo ukázat, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy a jak mohou ublížit osobě, které se týkají. Tématem jsou pomluvy.
- Najdeme tu mstu, závist, odvrácení se od člověka, který byl neprávem pošpiněn pomluvou a slepou víru ve věci, kterým lidé věřit chtěli. Na začátku povídky ale můžeme najít i sounáležitost a soucit, přátelskost a štědrost.
- Příběh se odehrává na Malé Straně v Praze, v Rakousku-Uhersku.
- Povídka se odehrává v červnových dnech, ale na konci je děj zasazen do mrazivého únorového rána. Tato povídka byla napsána v roce 1875, odehrává se v 1. pol. 19. století. Přesný rok je 1842, jelikož Jan Neruda píše, že v té době mu bylo osm let. Celá kniha byla vydána roku 1878, řadíme ji k realismu.
Kompoziční výstavba:
- Kniha má chronologický postup, protože jednotlivé povídky jsou seřazeny podle data jejich napsání. Úryvek se skládá z odstavců.
Literární druh a žánr:
- Epika, žánrem je povídka.
Vypravěč:
- Podle gramatické osoby vyprávěno er-formou. Podle vyprávěcí roviny je příběh vyprávěn neosobním vypravěčem.
Postava:
- Hlavní postavou je pan Vojtíšek, oblíbený žebrák Malé Strany. Je to kladná postava. Je skromný, nevtíravý. Dále Baba Miliónová, také žebračka, odmítnuta panem Vojtíškem, proto rozšířila pomluvy, je to vedlejší záporná postava.
Vyprávěcí způsoby:
- Objevuje se zde přímá řeč.
Typy promluv:
Slova spisovná:
- neutrální – den
- hovorová – žebračky
- knižní – není v textu
- archaismy – almužna
- historismy – plachetka
- neologismy – není v textu
- přechodníky – není v textu
- citoslovce – Br!
- termíny – není v textu
Slova nespisovná:
- obecná čeština – kejchla
- citově zabarvená slova – nudličky
- nářeční – není v textu
- slang – není v textu
- argot –není v textu
- vulgarismy – není v textu
Autor tato slova využil k přesnějšímu zachycení života na Malé Straně a řekla bych, že sám spoustu těchto slov používal, že se tak v jeho době mluvilo.
Tropy a jejich funkce ve výňatku:
- metafora – není v textu
- metonymie – není v textu
- personifikace – Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu…
- přirovnání – Oči její byly žlutozelené jako u kočky.
- epiteton – není v textu
- hyperbola –není v textu
- eufemismus – není v textu
- dysfemismus – hnátů
- oxymorón – Přivedla žebráka na mizinu (název povídky)
- synekdocha – není v textu
- ironie – není v textu
Jazykové prostředky a jejich funkce ve výňatku:
Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek vyšel z kostela Sv. Mikuláše, posadit si čepici na hlavu, co ochranu proti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy svaté Trojice se zastavil a usedl na schod. Kašna za ním zvučně šplouchala, slunce hřálo, bylo tak příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde stolovali až po dvanácté.
Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „baba miliónová“. Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „miliónů a miliónů“; proto také paní oficiálka Hermannová, která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.
Přistoupila až poblíž pana Vojtíška. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ zašpoulila ústa.
Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí.
Miliónová usedla na druhý konec schodu a kejchla. „Br!“ podotkla, „já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat.
Pan Vojtíšek nic.
