Kniha: Nikola Šuhaj loupežník
Autor: Ivan Olbracht
Rozbor přidal(a): rizekB
Vloženo na: Studijni-svet.cz
literární druh, charakterizovat žánr textu
Epika – román – využívá různých literárních forem:
1) balady – příběh tragické vzpoury,
2) legendy – zachycující sepětí člověka s přírodou,
3) reportáže – využívá národopisné i geografické znalosti i znalost židovské komunity
Cílem snaha o vymanění se z pravidel klasického realistického románu a hledání podoby nového románu 1. pol. 20. st.
Balada je původně epická později lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem. Děj se obyčejně obtáčí okolo viny z porušení mravních principů, za což neodvratně následuje trest. Balady mají prudký dějový spád a bohatý, často zkratkovitý, dialog. Původní balady jsou lidové, jejich náměty čerpají zejména z legend, kde vystupují hrdinové konfrotovaní s nadpřirozenými silami.
Legenda je epický literární žánr, pojednávající o životě, smrti, umučení a zázracích určitého světce či mučedníka, příp. ostatků nebo svatého předmětu (legenda o sv. Kříži). V legendách se vyskytují zázraky.
V přeneseném smyslu může být i legenda o známé osobě.
Reportáž je literární útvar používaný především v žurnalistice, reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.
Autor danou skutečnost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra).
Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků.
téma a námět
Téma – obraz země a života jejích obyvatel; ve spojení s pověrčivostí zrod mýtu o hrdinovi v boji proti bezpráví
Námět – zbojnický – tragický osud zbojníka, jeho individuální vzpoury proti společnosti
(Olbracht vycházel ze skutečného příběhu zbojníka a lupiče, studoval soudní spisy, mluvil s pamětníky. Zachytil vznik báje nezávislé na čase a skutečnosti – od smrti skutečného zbojníka neuplynulo více než deset let)
Autor nevypráví pouze příběh, zavádí své čtenáře do překrásné zakarpatské přírody a věrohodně vykresluje sociální problémy zdejší oblasti, soužití rusínských, českých a židovských obyvatel.
prostředí
Zakarpatská Ukrajina, vesnice Koločava, hlavně oblast mezi městy – Chust, Volové a Koločavou (zv. Verchovina),
podhůrská krajina s množstvím pastvin, luk a lesů – básnický obraz mimořádně svérázné lokality
1. světová válka a poválečná léta (smrt NŠ 16. 8. 1921)
děj románu
2 dějová pásma – vlastní příběh Nikoly Šuhaje a legenda o jeho nezranitelnosti
Legenda o kouzelném nápoji a věštba o nezranitelnosti
Lidová verze o Oleksu Dovbušovi – až vzejde Dovbušova puška z temnot k zemskému povrchu, vzejde světu nový Oleksa Dovbuš, který bohatým bral, chudým dával
Děj a prostředí jsou nahlíženy očima Rusínů, místních židovských obchodníků a především českých četníků.
Nikola se svým přítelem dezertoval z uherského vojenského pluku v Ďarmotech.
Na nějaký čas našli úkryt u staré babizny – čarodějnice. Ta s nimi měla své plány,
chtěla je oženit se svými dcerami. Dala jim vypít lektvar zajišťující nezranitelnost
střelnou zbraní. Nikola však miloval svoji Eržiku, proto utekl a vrátil
se do rodné Koločavy. Protože byl zběh, musel se ukrývat po lesích a v horách.
Po válce se s Eržikou oženil, nuzný život jej ale vrátil do hor. Shromáždil kolem
sebe skupinu chlapců (patřil k nim i bratr Jura), stal se zbojníkem, který bohatým
bral a chudým dával. Lidé s nimi sympatizovali, často jim v nesnázích pomáhali.
Marně se snažili četníci Nikolu dopadnout. Jednou přece jen padl do rukou
českých četníků. Eržika jednoho z nich podplatila a Nikola se opět dostal na
svobodu, pronásledování četníků bylo marné, kulky se mu jako zázrakem vyhýbaly.
Když zastřelil četníka, svého soka v lásce, byla vypsána na jeho hlavu odměna. Bratr
Jura jej varoval před zradou přátel, Nikola rad nedbal. Tak byli spolu s Jurou
zrádnými kamarády z Koločavy, Adamem Chrepkou a Jasinkem, ubiti sekyrou.
kompozice románu
Kompozice je chronologická, s jakýmsi malým rámcem – Olbracht uvádí svoji knihu
jako vypravování pastevce a v závěru ho opět zmiňuje, také občas vstoupí se svými
komentáři, na konci podá jakési vysvětlení, jak tamní lidé chápou přírodu jako všemocnou, jeden člověk nemůže změnit zažité zvyky ostatních lidí.; v knize se střídají lyrické pasáže, kde je líčena krajina a atmosféra s dramatickými částmi, které jsou postaveny na dialozích – řeč postav zprostředkovává samotné líčení některých událostí –je pestrá – užití přímé, nepřímé a polopřímé řeči – častý jev v moderní próze 30. let
charakteristika Nikoly Šuhaje
Nikola Šuhaj – vojenský zběh, pak zbojník, silná osobnost, zvyklý rozhodovat, odvážný, přirovnáván k různé zvěři: vlk, rys, medvěd, samotář; společností donucen ke vzpouře, svým zbojnictvím budí v lidech touhu po spravedlivějším světě a po svobodě, po své mrti je lidmi dále uctíván, stane se legendou – hrdinou, který bohatým bral a chudým dával
Další postavy?
Eržika – Nikolova žena, milá, obětavá, statečná
Juraj – dvě postavy téhož jména, bratři Eržiky a Nikoly, oba nemají rádi sourozence toho druhého, Nikolův bratr Juraj – opatrný, nedůvěřivý, zabíjel, aby nahnal strach
Abram Beer – bohatý Žid, ke konci je hlavním, kdo přesvědčí Nikolovy přátele, aby jej zabili
Adam Chrepta, Vasyl Derbak Derbačok, Ihnat Sopko, Danylo Jasinko – Šuhajovi přátelé – loupežníci
Prostřednictvím legendy se dalším hrdinou stává lid – stojí za Nikolou. Lid ho miloval, jen on měl ve všem pravdu, on jediný se nebál bojovat proti bídě a hladu, tedy proti vrchnosti, která se během válečných let pouze obohacovala na úkor chudiny. A tak se svými přáteli přepadal panské povozy, bral bohatým a chudým dával – vyjadřuje kolektivní touhu po spravedlnosti (Zakarpatský Ukrajina už před válkou zaostalá, po válce se hospodářská krize ještě více podepsala na chudobě a bídě této země)
Předchůdce Nikoly Šuhaje? – Juraj Jánošík (Jiní slavní zbojníci? Ondráš (Beskydy), Robin Hood (Anglie), Černý tulipán (Francie)
Jazyková stránka textu
Epická linie románu se spojuje s lyrickými prvky – viz popis divoké horské přírody
Výsledkem autorova smyslu pro spád a tempo děje je dramatičnost vypravování; užity postupy reportážní, dialogičnost, lyričnost, prvky lidové slovesnosti,
Po stránce jazykové je Nikola Šuhaj poměrně rozmanitý, vyskytují se zde různé hebrejské/jidišové výrazy („Šma jesruel!“, „Charzkopf“), slova z různých slovanských jazyků (život = břicho, oboroh, polonina, sopilka); zkušenosti z pobytu na Podkarpatské Rusi promítli do místopisu; některé scény ze života loupežníků jsou silně naturalistické; pro charakteristiky a dialogy je příznačná úspornost výrazu;
Jazyk – základ ve spisovné češtině, ale využití archaismů, jazyka bible, knižních výrazů i hovorové řeči, nářečních prvků a hebrejských slov a rčení.
Inspirace dílem
Příběh se stal inspirací pro dvě divadelní hry – Baladu pro banditu (Milan Uhde, Miloš Štědroň) a Koločavu (Stanislav Moša, Petr Ulrych).
Román v kontextu autorovy tvorby
IVAN OLBRACHT (1882- 1952)
- vlastním jménem Kamil Zeman, jeho otcem Antal Stašek – advokát a spisovatel, studium práv, přestoupil na filozofickou fakultu, ale nedokončil, stal se novinářem, po vzniku republiky pracoval aktivně v sociální demokracii (Právo lidu) a potom v nově založené KSČ – do r. 1929 redaktorem Rudého Práva, 1929 – dočasný rozchod s KSČ, ve 30 let. několikrát navštívil Zakarpatskou Ukrajinu, po osvobození byl politicky činný v ÚV KSČ a jako poslanec.
Tvorba:
- vychází z tradice realistické prózy s výraznou kresbou postav, ale pokračuje hlubší psychologickou analýzou lidských typů;
- poměrně pozdní knižní debut – jsou to 3 povídky vydané pod titulem O ZLÝCH SAMOTÁŘÍCH (1913) – příběhy tuláků, žebráků a komediantů;
- vnitřní osamocení člověka, který ztrácí schopnost soužití s ostatními lidmi, je ústředním tématem rom. ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ (1916) hrdina příběhu, finanční komisař Mach, když přišel tragicky o zrak, začal nedůvěřovat své ženě i světu kolem sebe. Mučí okolí podezíráním a žárlivostí, postupně zapadá do bezvýchodného egocentrismu, který je počátkem naprostého rozkladu jeho osobnosti.
- svého prvního uměleckého vrcholu dosáhl rom. PODIVNÉ PŘÁTELSTVÍ HERCE JESENIA (1919) – sleduje osudy dvou povahově protikladným přátel – herců: spontánního a lehkomyslného Jana Veselého a rozumově založeného a mravně přísného Jiřího Jesenia. Po vážných osobních krizích dovedl autor titulního hrdinu k aktivní účasti v protirakouském odboji;
- politické události r . 1920 zobrazil v rom. ANNA PROLETÁŘKA (1928)
- z O. zážitků v ostravské věznici vychází próza ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO (1930) = to opět reportáž , není to však pouhý záznam , ale i soubor psychologických studií o vězení a dozorcích;
- jiný typ reportáže představuje ZEMĚ BEZE JMÉNA (1932) v definitivním rozšířeném vydání r .1935 Hory a staletí o Zakarpatské Ukrajině.
Z této země byl čerpán děj románu NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK (1933) – román
- povídkovou formu zobrazil O. Zakarpatsko ve 3 prózách
GOLET V ÚDOLÍ (1937) ze života ortodoxních židů , o jejich zvláštních zvyklostech a myšlení, jejich uzavřenosti a smutném hledání východiska vyprávějí 3 prózy :
Zázrak s Julčou – o otci rodiny, lidovém chytrákovi, sužovaném stálým nedostatkem, který dovede chytře vydělat na čes. turistech.
Zázrak v mikve – o židovi unikajícím z bídy do představ o své výjimečnosti
O smutných očích Hany Karadžičové – příběh dívky, která sňatkem uniká z uzavřeného ortodoxního světa, ale už se do něj nikdy nemůže vrátit.
Za okupace nesměl vydávat své práce, upravoval knížky svého dětství pro mládež:
BIBLICKÉ PŘÍBĚHY (1939)
ZE STARÝCH LETOPISŮ (1940)
Po válce vydal ještě pro mládež staroindické bajky O MUDRCI BIDPAJOVI A JEHO ZVÍŘÁTKÁCH a převyprávěl Dějiny dobytí Mexika pod názvem DOBYVATEL .
tvorba I. Olbrachta v kontextu české literatury
RŮZNORODOST ČESKÉ PRÓZY 20. A 30. LET 20. STOLETÍ
- demokratický proud
- sociálně orientovaná próza
- katolická moderna a ruralisté
V poválečné próze si udržovala významné místo ještě řada spisovatelů “starších“ – rozvíjejících většinou tradice realismu 19. a počátku 20. století. Někteří z nich publikovali svá díla, která patřila k vrcholům jejich vývoje i tvorby českého, kriticky, psychologicky nebo historicky zaměřeného realismu:
vyšly např.: A. Jirásek – Husitský král
- Holeček – závěrečné svazky Našich
K.V. Rais – O ztraceném ševci
J.Š.Baar – Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůzy
- Stašek – přepracoval svou starou povídku a vydal jako román O ševci
Matoušovi a jeho přátelích
Válka otřásla společenskými, filozofickými, mravními i estetickými hodnotami dosavadního světa. Hlavním tématem poválečné prózy – válečné zážitky. Téměř všichni byli poznamenáni válkou – a to hlavně jako problémem ideovým a mravním. Válka se promítla např.: do Olbrachtova románu Podivné přátelství herce Jasenia, do románu K. M. Čapka Choda Jindrové. Někteří spisovatelé poznali válku z osobní zkušenosti. Válka se tak promítla v některých prózách F. Šrámka Tělo, Žasnoucí voják, v povídkách Jaromíra Johna Večery na slamníku, v próze Jana Weisse Barák smrti. Vytvářela se legionářská literatura. Největší ohlas měly Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška.
Hlavním žánrem zůstává nadále román – vznikají nové románové typy. Ze snahy bezprostředně zachytit skutečnost vyplývá rozvoj reportáže, která se stává samostatným literárním žánrem. Známé jsou reportáže německy píšícího pražského žurnalisty E.Erwina Kische –např.: Pražský pitaval.
Vzrůstá zájem vyjádřit měnící se senzibilitu současného člověka – s tím souvisely další tendence prózy, které usilovaly změnit tradiční románový útvar – oslabováním příběhu nebo využíváním fantazijních nebo lyrických prvků.
- léta
– nejsilnějším činitelem, který působil na literární tvorbu 30. let byla sama realita společenských konfliktů:
– 1929 – hospodářská krize
– polarizace pokrokových demokratických a reakčních sil v souvislosti a nástupem fašismu
– 1929 – V. sjezd KSČ a nástup K. Gottwald do vedení .
To vše ovlivnilo českou prózu.
Próza ve 30. letech dosáhla nebývalé úrovně a převzala dominantní úlohu v literatuře, vytvořila řadu děl, jejichž umělecká hodnota byla srovnatelná se současnou literaturou světovou.
Doba zneklidněná přízrakem nové války vedla také k velkým románovým skladbám – měly připomenout poučnou zkušenost generace, která prošla 1. svět. válku. Návraty k tomuto tématu v románech Rozchod K. Konráda, Tři řeky V. Vančury, Prameny Jar. Kratochvíla.
Dialog s dobou probíhal i v jiné žánrové rovině než byl realistický román – Čapek využil v próze i v dramatu fantastického výmyslu, který umožnil mluvit k aktuální situaci, ale zároveň překračovat i její jevovou omezenost.
Silněji než ve 20. letech se ve 30. letech ozývá vnitřní úzkostný hlas, který se táže po smyslu lidské existence.
Tvorba 30. let byla orientovaná několika uměleckými směry a programy, ale nevyčerpávají celou její šíři – řada osobností stojí mimo skupinové programy – vznikají však kruhy autorů kolem časopisů nebo novin: Lidové noviny-bratři Čapkové, K. Poláček, E. Bass, kolem nakladatelství Družstevní práce – V.Vančura, K.Nový, B. Klička
- SOCIÁLNĚ ORIENTOVANÁ PRÓZA
MARIE MAJEROVÁ (1882-1967)
Bývá vedle Olbrachta považována za zakladatelku socialistické prózy.
Narozena v Úvalech u Prahy, ve 3 letech jí zemřel otec, matka se znovu provdala za vysloužilého poddůstojníka Aloise Majera, po několika letech v Praze se rodina usadila na Kladně, po vychození měšťanské školy byla rok služkou v Budapešti, pak písařkou v Praze. Zde se sblížila s kroužkem spisovatelů okolo S. K. Neumanna a začala psát básně a později povídky do sociálně demokratického tisku, 1906-1907 studijně v Paříži, po návratu vstoupila do soc. dem. strany, 1921 vstoupila do KSČ a byla redaktorkou Rudého práva, za krize v KSČ se se stranou rozešla a žila jako spisovatelka z povolání, po osvobození se do strany vrátila.
Své první práce věnovala vesměs ženské psychologii
patří sem sbírky: POVÍDKY Z PEKLA
PLANÉ MILOVANÍ
Románové dílo M. dosáhlo vrcholu v rozsáhlé skladbě – SIRÉNA (1935)
- přináší obraz života kladenských horníků a hutníků v 2. pol. 19. stol. (některé epizody v Americe), vyprávění se soustřeďuje na 4 generace dělnické rodiny Hudců, ústřední postavou je žena Hudcovka, na počátku vystupuje Hudec zvaný Vynálezce, po něm je v popředí Hudec Frajer a zejména jeho žena. Ta zprvu stojí mimo sociální proud, ale je jím stržena, když četníci zabijí její dceru Emču. Rodinná i životní zkušenost formuje jejího přemýšlivého syna, ze šprýmu přezdívaného Hudec – policajt . Patří spolu s matkou k oporám dlouhodobé kladenské stávky r. 1900, kdy mezi dělníky přišel i prof. Masaryk. Také vnuka Jožku čekaly zkoušky, především válečná.
Na Sirénu navazuje menší skladba HAVÍŘSKÁ BALADA (1938)
- sleduje osudy jedné postavy ze Sirény, havíře, který odchází za prací do Saska, od stávky r. 1900 až do doby svět. hospod. krize, jeho vynucenou emigraci, práci v dolech, návrat do vlasti, nezaměstnanost a smutné stáří.
MARIE PUJMANOVÁ (1893-1957)
- důkladně humanitní vzdělání, pocházela z pražské patricijské rodiny – otec univerzitní profesor, bratr známý neurolog;
- celý život působila jako publicistka a spisovatelka;
- Hodně cestovala (Indie, Rusko FR, Čína);
- od začátku 30. let angažovaná ve veřejném životě;
- na její vývoj silný vliv světová válka s hladovými bouřemi a stávkami;
hospodářská krize, návštěva SSSR, styky s F.X. Šaldou, J.Fučíkem, B. Václavkem.
- ve své tvorbě se soustřeďovala na 2 prostředí – dělníků
– inteligence
román PACIENTKA DOKTORA HEGLA
- hrdinkou je dcera z měšťanské rodiny, která se vzepře morálním předsudkům měšťanské společnosti a hájí právo na svobodné mateřství;
– v těchto letech začala pracovat na velkém románu LIDÉ NA KŘIŽOVATCE
(1937);
- pokusila se postihnout velkým epickým tvarem soudobou společnost jako celek;
- zachycuje čes. život od 1. svět. války do hospodářské krize;
Za okupace vydala povídku PŘEDTUCHA
Pokračování Lidí na křižovatce jsou romány HRA S OHNĚM 1948
ŽIVOT PROTI SMRTI 1952
