Kniha: Čekání na Godota
Autor: Samuel Beckett
Přidal(a): Ondřej Kába
Samuel Beckett (*1906 – †1989)
- Ir, vydával se za Francouze (psal jak anglicky, tak francouzsky).
- Prozaik a dramatik – považován za zakladatele absurdního dramatu.
- Vystudoval jazyky v Dublinu, učil angličtinu, později se věnoval pouze literární tvorbě.
- V roce 1969 získal Nobelovu cenu za literaturu.
- V jeho dílech se objevují silné prvky existencialismu.
Další díla:
- Murphy (1938) – próza.
- Vyhoštěný (1946) – próza.
- Watt (1953) – próza.
- Konec hry (1957) – drama.
- Poslední páska (1958) – drama.
- Hra (1963) – drama.
- Já ne (1972) – drama.
- Kroky (1975) – drama.
Literárně-historický kontext
Polovina 20. století, absurdní drama a existencialismus
- Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou, popírá základní možnosti a vlastnosti klasického dramatu (bez děje nebo nesouvislý děj, skoro prázdná scéna, nesmyslnost dialogů, monotónnost přednesu).
- Navazuje na existencialismus – vyjadřuje zbytečnost lidské existence a pocity bezmoci.
Další autoři:
- Eugène Ionesco – absurdní drama.
- Václav Havel – absurdní drama.
Rozbor díla: Čekání na Godota
Základní charakteristika:
- Literární druh: Drama.
- Literární žánr: Absurdní drama (tragikomedie).
- Časté groteskní prvky a černý humor (Estragonovy spadlé kalhoty, výměna klobouků, zouvání a nazouvání bot).
Téma a motivy:
- Čekání na záchranu či smysl života, který nepřichází.
- Zbytečnost lidské existence, pocit beznaděje a nesmyslnosti života.
- Nekonečné opakování stejných situací, neschopnost vymanit se z osudu.
Hlavní myšlenka:
- Hra i přes své komické úseky a scény vyvolává pocit beznaděje a nesmyslnosti života.
- Otevřenost začátku a konce dává možnost divákům a čtenářům usuzovat na nekonečné opakování stejného dne, což dále posiluje pocit zbytečnosti a zvýrazňuje cyklickou výstavbu textu. Některé Vladimírovy promluvy na tuto možnost poukazují.
Vypravěč:
- Dílo nemá vypravěče, jedná se o drama založené výhradně na promluvách (dialozích a monolozích) postav.
Kompozice:
- Dvě dějství – dějově téměř stejná.
- Kruhová kompozice – opakují se stejné nebo podobné rozmluvy a situace.
- Děj v podstatě nemá zápletku. Chvíli to vypadá, že se začne něco dít po příchodu Pozza s Luckym, ale nakonec pokračuje nesmyslný dialog pouze s novými aktéry.
- Jednotlivá témata konverzace jsou oddělena větou „Čekáme na Godota“ – většinou k ní dovede rozmluva: „Pojďme pryč.“ „Nemůžeme.“ „Proč?“ „Čekáme na Godota.“
- Zajímavost: V jedné části postavy promlouvají k publiku (boření čtvrté stěny). Vladimír si odchází mimo scénu odskočit a Estragon mu radí, aby šel na konci uličky doprava.
Jazyk a styl:
- Využívá se spisovný i nespisovný jazyk, objevují se vulgarismy.
- Chaotický dialog, nesdílné věty a rozhovory – jazyk slouží pouze k zabíjení času.
- Postavy si hrají se slovy.
- Velmi časté otázky a jejich opakování – postavy často odpovídají nesouvisle s položenou otázkou.
- Práce se synonymy – Vladimír často vrství významově podobné názvy, zatímco Estragon je prokládá stále stejným výrazem.
Časoprostor:
- Vydáno v roce 1952.
Postavy:
- Godot: Točí se kolem něj celý děj, ale nikdy se na scéně neukáže. Představuje symbol vykoupení, lepšího života, něčeho, co dodá smysl života – nedosažitelný cíl.
- Vladimír (Didi): Jeden z dvojice tuláků. Je chytřejší, rozumnější a stabilnější než Estragon. Jako jediný si opravdu pamatuje, co se dělo předchozí dny. Musí pochybovat o svém duševním zdraví, protože si pamatuje všechna setkání, zatímco ostatní den ze dne zapomínají.
- Estragon (Gogo): Druhý z dvojice tuláků. Má špatnou paměť a po nocích vyvolává rvačky. S Vladimírem jsou v podivném vztahu – navzájem se otravují a ztěžují si životy, ale zároveň bez sebe nemohou žít.
- Pozzo: Pán, který má otroka. Je namyšlený, vychloubačný a necitlivý vůči svému otrokovi.
- Lucky: Pozzův otrok, starší člověk. Býval inteligentní, uměl zpívat apod., nejspíš stáří ho obralo o tyto schopnosti.
- Chlapec: Přichází na konci obou dějství, představuje nejbližší spojení mezi dvojicí tuláků a Godotem.
Děj:
První dějství: Scéna představuje venkovskou cestu s jedním stromem. U stromu se schází Vladimír a Estragon a začínají konverzovat. Mlhavě se z jejich dialogu odkrývá jejich minulost a momentální úděl – čekání na Godota. Zjišťujeme, že už se toulají padesát let, ale není jisté, jak dlouho už čekají na příchod spásy. Čas jim neutíká jako normálním lidem a neví, kdy se co stalo. Snaží se zabít čas až do noci, kdy budou moci opustit strom a jít někam přenocovat. Přijíždí Pozzo se svým otrokem Luckym, což tuláci přivítají jako zpestření. Vladimír má sice pocit, že ty dva už někdy viděl, ale oni ho nepoznávají. Zjistí, že Pozzo jede do města prodat Luckyho, protože ho citově trápí. Během tohoto setkání dojde ke klíčové scéně absurdního dramatu – Lucky na povel „Mysli!“ spustí svůj slavný, zcela nesmyslný a zmatený monolog. Po odjezdu pána s otrokem přichází ustrašeně mladý chlapec a sděluje tulákům, že Godot dnes nepřijde, ale zítra určitě. Odmítá odpovídat na jakékoliv otázky ohledně Godota a uteče.
Druhé dějství: Druhý den se na stejném místě opět potkávají Vladimír s Estragonem. Jedinou vizuální změnou na scéně je to, že strom přes noc obrazil několika listy. Začínají velmi podobný, ne-li stejný rozhovor jako předešlého dne. Estragon si nepamatuje, co se včera dělo. Po chvíli opět dorazí Pozzo s Luckym, ale tentokrát je Pozzo slepý a Lucky němý. Upadnou a Pozzo začne panikařit. Vladimír s Estragonem mu pomohou na nohy a Vladimír se ho vyptává, kdy oslepl. Pozzo, který si tuláky z předchozího dne nepamatuje, se rozzuří nad otázkami a odejde. Následně přichází chlapec z předchozího dne, ale ani ten si je nepamatuje. Sdělí jim, že Godot přijde zítra. Tuláci uvažují nad sebevraždou, ale roztrhne se jim provaz. Rozhodnou se tedy, že odejdou, ale ani se nehnou. Touhle scénou končí hra a zavírá se opona.
Původní zdroj: Studijni-svet.cz – web s materiály pro maturanty.
