Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – rozbor díla

 

Kniha: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Autor: Arnošt Lustig

Přidal(a): ucetni v knihovne

 

Arnošt Lustig (*1926 – †2011)

• Český židovský spisovatel a publicista světového významu.
• Autor celé řady děl s tématem holocaustu.
• Zažil pobyt v koncentračních táborech Terezín a Osvětim.
• Uprchl z pochodu smrti a následně se skrýval.
• V roce 1968 odešel do Izraele, poté emigroval do Ameriky.

 

Další díla:

• Démanty noci (1958) – povídková sbírka
• Dita Saxová (1962) – novela
• Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (1979) – novela
• Okamžiky s Otou Pavlem (2010) – vzpomínková kniha

 

Literárně-historický kontext

2. vlna válečné prózy (50. a 60. léta 20. století)

• Poválečná próza z 50. a 60. let 20. století.
• Reakce na 2. světovou válku a holocaust.
• Autoři často uplatňovali vlastní zážitky z koncentračních táborů.

 

Rozbor díla: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Základní charakteristika:

• Literární druh: Epika
• Literární žánr: Novela (stručnější a tematicky uzavřenější povídka s jednou dějovou linií).

 

Téma a motivy:

• Zobrazení krutosti války a holocaustu.
• Židovská tematika.
• Cynická hra s lidskou nadějí.

 

Hlavní myšlenka:

• Kateřinina vzpoura je protikladem k pasivitě ostatních.
• Důraz na psychologickou analýzu bezbranného hrdiny, který se na prahu smrti vzepře a zůstane nezlomen.
• Hrdinové se nacházejí v situaci bezvýchodnosti, beznaděje, ponížení, strachu a ohrožení.
• Kniha neukazuje jen lidské utrpení a ponížení za 2. světové války, ale také problém zla v člověku a otázku, zda v něm lze nalézt sílu, která je schopna tomuto zlu vzdorovat.

 

Námět:

• Námět: Dílo je inspirováno skutečnou událostí z roku 1943.
• Námět: V Démantech noci autorovi chyběla ženská hrdinka, námětem se tak stal příběh o mladé tanečnici, o které mu vyprávěl kamarád.

 

Vypravěč:

• Er-forma.
• Jazyk vypravěče je věcný.
• Dochází k prolínání a kombinaci perspektiv a úhlů pohledu jednotlivých postav.

 

Kompozice:

• Promyšlená a dokonalá kompozice.
• Postupné zvyšování napětí, čtenář od začátku tuší tragický konec.

 

Jazyk a styl:

• Neorealistický styl, místy se objevuje dokumentárnost.
• Věcné, střízlivé a dramatické podání.
• Působivý a citlivější přístup k nedávné historii.
• Kontrast naděje a reality.
• Vyprávění má na povrchu dojem všednosti.
• Vyprávěcí a popisný slohový postup, precizní popisy.
• Častá přímá řeč, dvojsmysly, mnoho historických faktů.
• Spisovný jazyk.
• Rozlišení povahy postav podle jejich mluvy (např. Bedřich Brenske představuje ztělesněné zlo, ale v zájmu svého úkolu se vyjadřuje kultivovaně a korektně – Hochdeutsch, ačkoliv obsah jeho slov je krutý).

 

Časoprostor:

• Čas: 2. světová válka.
• Prostor: Vlak, koncentrační tábor Osvětim.

 

Postavy:

• Kateřina Horovitzová: Mladá, krásná a atraktivní dívka, tanečnice. Byla zajata s celou rodinou a vykoupena Hermanem Cohenem. Zpočátku je naivní, ale ukáže se jako silná hrdinka, která si i před smrtí zachová důstojnost (lze ji přirovnat k antickým hrdinkám, např. Antigoně). Dospívá v okamžiku smrti.
• Bedřich Brenske: Německý důstojník SS. Představuje zosobněné, krystalické zlo. Je důmyslně jednostranný, cynický, bez citu a chladný, přesto si zachovává korektní vystupování. Arnošt Lustig o něm říkal, že zosobňuje veškeré zlo, které za svůj život potkal.
• Herman Cohen: Židovský obchodník a mluvčí skupiny. Mírný člověk, který se ujme krásné Kateřiny.
• Krejčí a rabín Dajem z Lodže: Vedlejší postavy. Zejména na krejčím je demonstrována hrůza tábora (popisy jeho očí, strach). Objevují se ve zlomových okamžicích a pomáhají čtenáři předvídat události a přisuzovat jim správný význam.

 

Děj:

Nacisté zajali na Sicílii skupinu bohatých podnikatelů s americkými pasy, které převezli do zajateckého tábora do Osvětimi. Zde si mluvčí skupinky židovských podnikatelů Herman Cohen vyžádá na rampě koncentračního tábora krásnou mladou Židovku Kateřinu Horovitzovou, která zrovna odmlouvala svému otci, že ještě nechce zemřít. Brenske Cohenovi umožní její vykoupení a Kateřina se připojí k celé skupině.

V táboře se jich ujímá důstojník SS Bedřich Brenske. Jeho úkolem je vymámit z Židů peníze, které mají uložené na švýcarských kontech. Brenske přislíbí jejich deportaci do USA s tím, že je vymění za vysoké německé důstojníky zajaté na Západě. Cohen i ostatní souhlasí i přesto, že musí uhradit veškeré náklady. V táboře si Cohen nechává šít pro sebe i pro Kateřinu nové šaty od jednoho z vězňů, krejčího.

Skupina vyráží na cestu vlakem se zatemněnými okny a ozbrojenými strážci. Pan Brenske je neustále nutí platit další a další sumy peněz, například za osvobození příbuzných Kateřiny či ostatních. Někteří začínají tušit, že se svobody nedočkají a že jde o podvod. Vzápětí se však musí vrátit zpět. Kateřina totiž neměla pas a americké úřady ji odmítly zapsat do pasu Cohena. V táboře se tedy Kateřina a Cohen nechají oddat. Obřad proběhne na půdě tábora a provede ho rabín Dajem z Lodže, který pracuje v sušárně vlasů. V tuto chvíli Dajem pronese první modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou.

Při obnovené cestě se jeden z židů, pan Rappaport-Lieben, vzbouří. Viděl v táboře německé vojáky, jak mučí děti, a rozpoznal Brenskeho zradu. Brenske ho nechá zastřelit. V následujících chvílích se Brenske snaží vymámit ze zajatců další peníze od Židů i od jejich příbuzných. Když vlak konečně skoro dosáhne přístavu, oznámí jim pan Brenske, že švýcarské úřady požadují, aby se zajatci dezinfikovali a umyli.

Skupina se tedy znovu vrátí zpět do tábora a je odvedena do sprch, což se neobejde bez přihlížení a poznámek strážců. Ve chvíli, kdy německý důstojník v převlékárně Kateřinu ponižuje, nutí ji svléknout se a drze si ji prohlíží, se dívka vzbouří. Vytrhne mu zbraň, zastřelí jej a dalšího důstojníka postřelí. Vzápětí je Kateřina přímo v převlékárně zastřelena strážemi.

Po tomto incidentu jsou ostatní zajatci nahnáni do plynové komory, kde jsou zavražděni plynem (Cyklonem B). Okamžik druhé modlitby za Kateřinu Horovitzovou se odehrává právě u mrtvého Kateřinina těla v sušárně vlasů, kdy se za ni opět modlí rabín Dajem z Lodže.

 

Inspirace a adaptace:

• Pro postavu Kateřiny se autor mohl inspirovat v antických hrdinkách (např. Antigona).
• Inspirací mu byly hlavně jeho osobní zážitky z koncentračních táborů.
• Úspěšně zfilmováno: Československo, 1965 (režie: Antonín Moskalyk, hrají: Jiří Adamíra, Lenka Fišerová, Martin Růžek, Čestmír Řanda st., Ilja Prachař, Vladimír Ráž a další). Brenske je zde Adamírou představen perfektně.

 

Zajímavosti:

• Kniha byla velmi úspěšná a v Americe byla navržena na nejvyšší literární cenu. Protože byl však autor pouze emigrant, nemohl cenu dostat.

 

Úryvek z díla:

Měli bychom mít přece jen alespoň jedinou možnost hovořit s nějakým směrodatným pánem z Mezinárodního červeného kříže,“ šeptal najednou pan Oskar Lówenstein. Měli by také oni sami, jak se mi zdá, projevit určitý zájem, nebo bychom jim to měli připomenout… zcela krátce…“

Jeho hlas zněl úzkostně jako nikdy. Kdesi v spodním proudu tohoto hlasu zněla hluboká dotčenost, a ještě hlouběji křivda. Rappaport-Lieben se díval pohledem člověka, který nenávidí, a znovu řval: „Skončete to hned, nač ještě čekáte. Jakýpak Mezinárodní červený kříž. Zlaté oči, které ho uvidí. Nevěřím. Je to úkladná a loupežná vražda. Tady už neplatí žádné právo! Tady platí jen smrt…“ Možná, že v jeho řevu byla jistá vznešenost, ale nikdo z ostatních příslušníků skupiny, kromě Kateřiny Horovitzové, ji v tom nezaslechl.

Pan Brenske nahlédl do několika oddělení a stoupl si tak, že Kateřina Horovitzová viděla, jaký udělal smutný obličej. Neviděla však jeho ruku, kterou dal pokyn strážím, aby zakročily. Stalo se to uprostřed křiku Rappaporta-Liebena, že i tato loď je šalba a klam a že se na ni nikdy nedostanou, protože jinak by tu vlak tak dlouho nestál, a že nevěří ani tomuto vlaku. Když Rappaport-Lieben křičel, že zažil jiné Německo a že doufá, že i po jeho smrti se Německo pozvedne a očistí z tohoto smetí a že ti, co mu vládnou, jsou zločinci, víčka pana Bedřicha Brenskeho se s nechutí přivřela; strážci vytáhli své pistole a Rappaporta-Liebena zastřelili. Nato se rozestřelo ticho a pan Brenske řekl Hermanu Cohenovi nahlas, aby to všichni slyšeli: „Lituji, že se to stalo, nedal jsem k tomu ani patřičný rozkaz, viděli jste sami, že jsem ani nestačil zakročit, čekal jsem, že se vymluví, byl to snad jenom záchvat. Někdy to přichází z přetlaku dojmů. Opravdu toho lituji. Máte už dopisy a telegramy? Rád bych pokročil v naší věci ke konečnému řešení.“

__PROTECTED_LINK_BLOCK_1__

 

Původní zdroj: Studijni-svet.cz – web s materiály pro maturanty.