Kytice – rozbor díla k maturitě (2)

Rozbor díla: Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben

Rozbor přidal(a): Pavel Chytil

 

 

 

 

 

Karel Jaromír Erben

• 1811 – 1870
• Český historik, právník, spisovatel, básník a překladatel
• Byl sekretářem Českého národního muzea a také archivář města Prahy
• Stýká se s Karlem Hynkem Máchou a Františkem Palackým
• Znán jako sběratel lidové poezie, obdivuje ji
• Vystudoval právnickou a filosofickou fakultu
• Zakladatel české moderní balady, které pozdější autoři jako Neruda nebo Wolker dají sociální podtext
• Pomáhá Palackému spravovat velmi zanedbaný archiv stavovský
• Byl 2x ženatý
• Umírá na tuberkulózu

 

Dílo

• Humanistické a morálně naučné příběhy, prostoupené filosofickými úvahami, které hledají duchovní smysl lidského života
• Poselství o nutnosti hledání lásky, přátelství, moudrosti a odpovědnosti
• Náměty čerpá ze svých zkušeností pilota a leteckého prostředí

 

• Prostonárodní české písně a říkadla – 1864, pětidílná sbírka folklóru z Čech
• Písně národní v Čechách – obsahuje 500 písní
• Mladší bratr – vlastenecké dílo
• Večer – vlastenecké dílo
• České pohádky – například Tři zlaté vlasy děda Vševěda, O Zlatovlásce, Hrnečku, vař!
• Rukopis musejní letopisů Kosmových – historické dílo

 

Kytice

podrobnější rozbor

• Sbírka básní z roku 1853
• Druh: lyrika-epika
• Forma: poezie
• Směr: romantismus
• Sbírka třinácti baladických básní (původně dvanáct, chyběla Lilie), závěrečná Věštkyně se vymyká
• Velmi promyšlená kompozice, balady na základě shodných znaků korespondují (první s poslední, druhá s předposlední a tak dále)
• Děj se odehrává ve venkovském prostředí
• Kromě Záhořova lože jsou všechny hlavní hrdinky ženy, často také matky, které se i přes nepochybou mateřskou lásku proviní na potomkovi
• Celá kniha je protknuta jakousi magií, objevují se zde zvláštní bytosti a tajemné síly
• Je zde připomenuta síla přírody, což poukazuje na pohanský původ příběhů
• Základním motivem je vina a trest, případně odpuštění
• Básně nejdříve vycházely v časopise a dočkaly se velké slávy
• Dílo je dodnes živé a aktuální, bylo například zdramatizováno Jiřím Suchým v divadle Semafor. Dostává se mu také filmové podoby (F. A. Brabec)
• Postavy nejsou typicky romanticky rozpolcené, ale přijímají svůj osud takový, jaký je. Trest přijímají pokorně.
• Balady jsou zrcadlově shodné určitými vlastnostmi:
  • Kytice a Věštkyně (1-13): naděje a víra v lepší budoucnost vlastencům
  • Poklad a Dceřina kletba (2-12): narušení vztahu mezi matkou a dítětem
  • Svatební košile a Vrba (3-10): přeměna člověka (v novém vydání je místo Vrby Lilie, ta se ale do kompozice nepočítá)
  • Polednice a Vodník (4-9): záporná role nadpřirozených postav
  • Zlatý kolovrat a Záhořovo lože (5-8): vina a konečné vykoupení
  • Štědrý den a Holoubek (6-7): kontrasty

 

Děj

• Kytice (Mateřídouška)

Zemřela matka a zůstali po ní sirotci, kteří ji každé ráno navštěvují. Bylo jí jich líto, tak se k nim vrátí v podobě květin, které vyrostou na hrobě. Děti ji poznají podle vůně a nazvou ji mateřídouškou. Poté promlouvá autor: natrhal mateřídoušku a ptá se, komu ji má přinést. Zaváže ji, ovine stužkou a ukáže jí cestu do širých zemí, kde má rodinu. Pak doufá, že ji najde některý syn, který se k ní nakloní.

Autor ke kytici přirovnává celou sbírku.

Matka zde symbolizuje vlast, děti národ.

 

• Poklad

Je Velký pátek a lidé se sbíhají do kostela. Mladá žena jde lesem a nese v náručí dítě, spěchá, protože z kostela už slyší zpěv. Najednou vidí kámen, který tam nikdy nebyl. Vidí uvnitř nějaké světlo a zvědavost ji přesvědčí vejít dovnitř. Nalezne tam zlato, rubínem vysázené stěny, mramorovou podlahu atp. Začne si vykládat, jak by trocha pokladu ji i dítě zachránila. Chlapce položí na zem a sbírá, co může, protože věří, že ji tam poslal Bůh a nyní nemůže již pohrdnout (přesvědčuje se). Nemá však již jak odnést chlapce, utěší ho, že hned bude zpátky. Utíká domů a zase zpět, syn na ni stále volá, ale jí je přednější zlato. Utíká znovu s nákladem domů a plánuje si budoucnost jako paní. Otočí se na truhlici a poklad se změní v kamení. Běží, co může, ale skála i s dítětem zmizela. Ptá se, kde je její dítě a hlásek se ozývá zpod země. Žena si trhá vlasy, je zkrvavená a bledá na smrt. Na další Velký pátek jde opět kolem a uvidí skálu. Běží dovnitř, zlata si nevšímá, najde dítě a utíká pryč. Líbá jej a pláče. Všimne si, že má v klíně stále zlaťáky, ale už se o ně nezajímá, děkuje Bohu za dítě. Báseň končí částí, kdy kostel je již dávno zbořen a stařec jen vypráví pověst o vdově a pokladu.

 

• Svatební košile

U obrázku Panny Marie, který visí na stěně, klečí, pláče a naříká dívka. Zemřela jí celá rodina a milý se stále nevrátil z ciziny. Než odcházel, řekl jí, aby zasela len, vzpomínala na něj každý den, předla, polévala plátno, vyšívala košile a až je ušije, uvine si věneček. Vše už udělala, milý ale stále nikde. Prosí Pannu Marii, aby jí ho vrátila, nebo se zabije. Obraz se pohne a lampa zhasne. Na okno zaťuká milý a láká ji ven. Ona s ním chce zůstat doma, je již pozdě, na začátku básně je řečeno, že jedenáctá odbila. On ji přemlouvá, že si ji musí vzít, než zakokrhá kohout. Ptá se jí, jestli se nebojí, ona je však šťastná, že je s ním. Ptá se ho na jeho rodiče, ale on neodpovídá. Místo toho se ptá, co má v pravé ruce. Má modlící knížky, které jí vezme a zahodí. Znovu se ptá, jestli se nebojí. Ona se vyptává na světničku. Ptá se jí, co to má za pasem. Má růženec a on jí ho zase zahodí. Znovu se ptá, jestli se nebojí. Řekne mu jen, ať trochu zpomalí, on ale nechce. Zahodí ji i křížek po mamince, co má na krku.

Pak už jsou na hřbitově. Dívka se poleká. Milý říká, že kostel je jeho hrad a řady křížů jeho sad. Dívka prosí, aby ji nechal. Chce, aby přeskočila zeď, ona mu řekne, ať jde první. Přehodí uzlík s košilemi, které sebou nese a přeskočí. Ona uteče do komory a sklapne závoru. Tam leží umrlec a milý na něj promlouvá, ať otevře mu závoru. Dívka se modlí a mrtvý ulehne. Milý na něj znova mluví a on vstává. Dívka se znova modlí a on ulehá zpět. Do třetice stejná situace, vtom však zakokrhá kohout. Mrtvý padne na zem. Když jdou ráno lidé na mši, vidí odkrytý hrob, dívku v umrlčí komoře a na každé mohyle útržky z košile.

 

• Polednice

Matka si neví rady s dítětem a straší jej, že na něj zavolá Polednici. Opravdu ji zavolá a hle, někdo odemyká dveře u světnice. Je malá, hnědá a má křivé hnáty. Plíží se tiše ke stolu, kde matka vine dítě na svůj klín. Už po něm vztahuje ruku, matka omdlí. V poledne vchází táta do dveří, matku stěží vzkřísí, ale dítě je zalknuté.

 

• Zlatý kolovrat

Okolo lesa jede pán na koni, zabloudí a ťuká na dveře. Krásná dívka mu donese vodu a začne příst. Pán chce, aby se stala jeho ženou, nemůže od ní odtrhnout oči. Dívka říká, že však záleží na matce, která se vrátí až zítra. Druhý dojede přímo k chaloupce a žádá stařenu o nevlastní dceru. Ptá se, kdo že vůbec je. Řekne, že je pán této země a za přadlenu jí nabízí zlato, stříbro, co si řekne. Ona mu chce dát svou vlastní dceru. On jí však přikáže, aby svou nevlastní hned zítra ráno na hrad doprovodila.

Baba další den probouzí Dorničku a sestra jí pomáhá vystrojit se, aby už šla, aby se její nastávající nehněval. Na to se matky dcera ptá, proč bere ten nůž – aby někde v chladu vypíchla oči zlému hadu. Sestry se ptá, proč bere sekeru – aby někde v keři usekla zvěři hnáty. V hladu u keře se na ni vrhnou, že ona je had a ona je zvěř. Vezmou oči a hnáty s sebou a u hradu je pán vítá, koná se svatba a slavnosti po sedm dní. Osmý den musí pryč a řekne své paní, aby zatím předla.

V lese se u chladného těla dívčina objevil stařeček, vezme ho a odnese do jeskyně. Řekne chlapci, aby vzal kolovrat a prodal jej pouze za nohy. Na hradu je vymění za nohy jejich Dory. Ruce vymění za přeslici a oči za kužel. Pannu polívají živou vodou a ona se neporušená probere.

Král se vrací po třech týdnech a chce po manželce, aby něco upředla. Kolovrátek začne zpívat, že zlou přede nit a postupně odhalí králi pravdu. Ten jede do lesa a najde Dorničku. Jedou zpět na hrad a konají se slavnosti po tři neděle. Matka s dcerou jsou někde v lese, u nich čtyři vlci a každý z nich jednu nohu v puse. Z hlavy jim oči vyňaly a údy uťaly. Kolovrat už nikdy nezahrál a ani jej nikdo neviděl.

 

• Štědrý den

Je zima, ve světnici hoří krb a děvčata předou len. Přijde mládenec a žádá pilnou dívku, vybyla jeho ženou a ona začne příst svatební košile.

Je Štědrý den a pod lesem stojí dvě staré zasněžené vrby, pod kterými je zamrzlé jezero. Tam se má o půlnoci zjevit dívce hoch, který je jí souzený. Jdou tam o půlnoci dvě dívky – Marie a Hana, chlapec by obě chtěl. Je noc po Štědrém večeru. Hana tam vidí mužskou postavu v zeleném kabátu, klobouku a s kyticí, kterou od ní dostal. Je to sám Václav. Marie tam vidí kostel, uvnitř družičky a uprostřed rakev a černý kříž.

Je léto a Hanka se opravdu vdá z chlapce, kterého viděla. Po létě vynášejí rakev, Marie zemřela.

V zimě zase hoří krb a dívky předou. Jedna promluví, bodá ji v srdci při pomyšlení, že jim už dvě chybí – jedna šije košile, druhá hnije v zemi. Lepší je snít v naději, než znát strašlivou jistotu.

 

• Holoubek

Okolo hřbitova šla mladá, hezká vdova. Po zelené louce jede pěkný panic. Utěšuje ji, aby neplakala, a raději si vzala za muže jeho. Do měsíce šila šaty na svatbu.

Okolo hřbitova jedou tedy ženich a nevěsta. Koná se svatba a nevěsta je šťastná.

Už jsou to 3 roky, co nebožtík zemřel. Na jeho hrobě roste tráva a doubek, na kterém sedává bílý holoubek. Tam vrká – ale tak, že z něj každému puká srdce. Nejvíce však ženě, která si u toho rve vlasy, a křičí na něj, aby toho nechal, nebo aby zavrkal tak, až se jí rozskočí hlava. Žena pak skočila do vody; našli ji a zahrabali. Není ani v hrobě, leží jen pod kamenem a nese s sebou prokletí.

 

• Záhořovo lože

Odehrává se na podzim; ptáci odletěli pryč. Do kraje jde poutník a někde jej zve k sobě domů. Je mladý, pěkný, ale vypadá smutně a zvadle. Ráno jej najedou na pahorku, kde objímá jedli, na které je obraz Krista Pána. Něco si šušká, pláče a těžce vzdychá. Loučí se tak se svou drahou pannou; potom se zvedne a zmizí v lese.

V hlubokém lese je skála, na které stojí velký starý dub. Pod ním sedí člověk – zarostlý, s dlouhými vlasy a pohledem jako od jedovatého hada; má v ruce kyj. Přichází tam mládenec s křížem v ruce a za pasem má růženec. Ten, co sedí pod dubem, křičí, ať uteče, jinak zemře. Ten ale nevidí, neslyší, utápí se v žalu. Ten druhý se jej ptá, kam jde – prý do pekla, do satanské říše. Ten druhý se směje – už tam sedí 40 let, ale tohle ještě od nikoho neslyšel; a až se naplní jeho počet kroků, přijde za ním na snídani. Mládenec říká, že ještě, než se narodil, byl zapsán peklu díky svému otci – ale chce to přerušit, protože Milost boží je velká a pomůže mu. Ten druhý mu odpovídá, že za ty roky, co lidí do pekla dostal, se ani jeden nedostal pryč; dnes ho prý nechá jít, jako jediného, co kolem něj za ty roky prošli, výměnou za to, že mu řekne, co viděl v pekle a co se tam doví. Mládenec přísahá, že mu z pekla přinese zprávu.

Už je po zimě, ale mládenec stále nepřichází. Přešlo jaro, léto, ale stále nic. Lesní muž pod dubem si říká, že jej zradil. Vtom se ukazuje mládenec. Říká, že jej nezradil a že mu nese zprávu. Vykládá mu, co tam viděl (nářky, volání o pomoc a věčné zatracení), a lesní muž jen sedí a dívá se před sebe. Vypráví mu, jak znamením kříže přinutil Satana, aby rozkázal ďáblu, že má vrátit krví sepsaný zápis – ten jej ale nevrátil, proto jej Satan nechal vykoupat v pekelné koupeli – ten tam skoro zemřel, ale Satan jej znovu oživil; ani pak ale zápis vydat nechtěl, tak Satan poručil obejmout pekelnou děvu. Ta mu rozdrtila všechny kosti; Satan ho opět zachránil, ale ani pak zápis vydat nechtěl. Poručil tedy položit jej na Záhořovo lože – lesní muž se strachy začal potit a třást – Záhořovo lože je prý často říkala jeho matka – mládenec pokračuje: jak ďábel slyšel o Záhořově loži, ihned krvavý zápis vrátil. Lesní muž klesl na zem strachy, řval, svíjel se a objímal poutníkovy nohy; prosil jej o odpuštění a ať mu pomůže, aby se nedostal k tomu pekelnému loži. Poutník mu řekne, že s ním takto nemá mluvit, místo toho, ať koná pokání, dokud je ještě čas. Lesní muž mu říká, že to nejde – za každou vraždu udělal řez do kyje a ať je sám zkusí spočítat. Poutník ji vezme a zarazí do země. Pak mu nařídí, aby před ní klečel, dnem i nocí, a ať prosí Boha o odpuštění, dokud se znovu nevrátí. Pak jde dál a muž klečí, nespí, nejí, nepije a vyčkává poutníka.

Po 90 letech jdou dva poutníci cestou stejným lesem – jeden z nich je stařeček, druhý mládenec, který mu pomáhá. Stařeček si chce odpočinout a prosí mládence, aby mu přinesl trochu vody, aby mohl dokonat svůj úkol. Mládenec hledá, až se dostane ke skále. Ucítí nějakou vůni – jde za ní, až dojde k jabloni. Myslí si, že to je občerstvení pro stařečka, které mu tam připravil Bůh. Natáhne se pro jablko, ale rychle se zase stáhne – někdo promluví, aby jablka nechal, ale nikdo tam není; jen starý dub a veliký pařez. Myslí si, že se mu to jen zdálo, tak se opět natáhne po jablku, ale opět někdo řekne, ať se po jablku nenatahuje, když jej nesázel – začne se hýbat pařez a z mechu se objeví dvě ramena, nad nimiž je pár červených očí. Mládenec se lekl natolik, že se 3x pokřižoval a letět ze skály přímo dolů houštím, zkrvavený, spadl rovnou před stařečka – říká mu, ať jdou rychle pryč a řekne mu, co se stalo. Stařeček však všemu rozumí a chce, aby jej mládenec dostal nahoru. Když přišli nahoru, pařez se stařečkovi uklonil a nabídne mu jablko ze stromu, který si sám zasadil. Stařeček ho oslovuje Záhoři a říká, že milost boží je nekonečná a oba je vytrhla pekelnému loži; ať se navzájem propustí, jejich popel ať se složí vedle sebe a andělé ať vezmou jejich duše. Záhoř řekl jen „Amen“ a oba se přeměnili v prach. Mládenec tam zůstal sám, aby vykonal vůli svého pána. Nad jeho hlavou se ještě ukážou dvě holubice, které odletěli k andělům.

 

• Vodník

Vodník sedí na topole a šije si botičky, kabátek a chystá se na svou svatbu. V pátek ráno říká panna matce, že si půjde vyprat šátečky, ale matka ji prosí, aby zůstala doma, protože měla hrozný sen – vybírala jí perly a oblékala do bílého, což značí něco hrozného. Dceruška přesto jde. Namočila první šáteček, podlomila se pod ní lávka a skončila v hlubinách jezera – jen zelený mužík zatleskal.

V jezeru chová dívka malé dítě. Říká mu, že by se raději viděla na zemi v hrobě, aby k ní měla její matka blíže. Vodník to uslyší a křičí na ni, aby přestala. Ona se omlouvá a prosí, aby ji aspoň na chvíli pustil k matce. Vodník jí říká, že by ji pustil, ale nevěří její matce. Dovolí jí za ní jít, když matku neobejme a ještě před klekáním se vrátí do jezera – pro jistotu mu nechá doma malého Vodníka.

Dcera celý den pláče s matkou; přichází večer a ona se bojí vrátit zpátky. Matka jí ale zpátky jít nenechá. Večer Vodník chodil po dvoře, ale matka se s dcerou zamkla v komoře. Po klekání Vodník volal, ať už jde žena zpátky, že nemá večeři, ale matka ho pošle zpátky do jezera. O půlnoci bouchal zase, ať mu jde ustlat postel. Matka jej znovu pošle zpátky. Nad ránem bouchal Vodník zase, že pláče dítě, ať mu dá pít – dcera prosí matku, aby ji nechala odejít, ale matka řekne Vodníkovi, aby malého přinesl na jejich práh. Na jezeře se zvedla bouře, malé dítě naříká, dcera trpí, ale najednou křik zaniká. Něco spadlo. Pode dveřmi teče krev – matka otevřela a vidí tam dvě věci – dětskou hlavu bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.

 

• Vrba

Manžel se ptá své mladé paní, že vždycky k němu byla upřímná, ale jedno mu nikdy neřekla – večer že si lehne zdráva, svěží, ale v noci je její tělo studené a leží jako mrtvé – jen pláč jejich dítěte ji probudí. Ptá se, jestli je nemocná, že jí pomůže se vyléčit.  Ta mu odpovídá, že co jí bylo souzeno při narození, vyléčit nejde. Ráno je přece vždycky zdravá. Pánovi to ale nedá a jde za svou matkou. Řekne jí, co se děje a prosí ji o radu. Ta mu vysvětlí, že ve dne je jeho žena v domě, ale v noci je její duše ve stromě – u potoku pod oborou prý najde bílou vrbu, na které roste žluté proutí – právě to je duše jeho paní. Pán vzal sekeru a porazil vrbu – ta zavzdychala, jakoby umírala. Když přijde zpátky, je u jejich domu moc lidí – řeknou mu, že jeho paní zemřela, jako by byla sťata kosou. Byla zdravá, pracovala, a najednou spadla, jako když se kácí strom; jen se stihla ohlédnout po dítěti. Pán si to začne vyčítat – že to on ji zabil; a ptá se vrby, co má teď dělat – ta mu řekne, aby osekal její žluté proutí, nechal nařezat prkénka a udělat z nich kolébku – do ní ať vloží děťátko, aby neplakalo. Proutí pak ať zasadí a až hoch vyroste, bude z nich řezat píšťaličky – na ně bude hrát a bude to, jakoby mluvil se svou matkou.

 

• Lilie

Na jaře umřela mladá dívka – nechce, aby ji pohřbili na hřbitov, protože tam pláčou vdovy a sirotci. Chce být pochovaná v zeleném lese, kde jí budou zpívat ptáčci a poroste tam vřes. Neuplynul ani rok a už byla pokryta vřesem a do 3 let jí na hrobu začal růst vzácný květ. Byla to bílá lilie a každý, kdo ji uviděl, se rozesmutnil.

Mladý hoch chce vyjet na lov – místo laně ale spatří bílou lilii. Hledí na ni s údivem a chce lilii vykopat a zasadit si ji na zahradě, protože bez ní nemůže být. Stará se mu o ni sluha – první i druhou noc, tu třetí běží pána rychle probudit, protože lilie promlouvá. Říká, že jen živoří, a až vysvitne sluneční paprsek, tak umře. Pán jí odpovídá, že ji před sluncem ochrání, když se stane jeho chotí. Vdala se za něj a porodila mu syna – pak mu nese královský posel list: píše jeho otec, aby hned zítra přijel. Smutně se rozloučil se svou milou a řekl své matce, aby jí ohlídala. Jeho matka ale zbořila zeď, kterou kolem ní nechal vystavit, a zabila ji. Když se pán vrátil, lilie byla zvadlá a děťátko mrtvé. Pán přeje matce všechno nejhorší.

 

• Dceřina kletba

Matka se ptá dcery, proč je tak smutná. Ta jí řekne, že zabila malé holoubátko. Matka jí řekne, že to nebyla holoubátko. Dcera říká, že zabila děťátko. Matka se jí ptá, jak teď chce napravit boží hněv – dcera že půjde hledat květ, který chladí zbouřenou krev. Matka se jí ptá, kde ten květ najde. Prý za branou nad vršíkem na konopné oprátce. Matka se jí opět ptá – co vzkáže tomu hochu, který se za ní chodil těšívat. Ta mu vzkazuje požehnání a červa v duši za to, že jí tak zrádně mluvíval. Matka se ptá, co nechá jí samotné za to, že ji milovala a draze chovala – dcera jí nechává kletbu, aby nenašla místo v hrobě za to, že ji zvůli dávala.

 

• Věštkyně

Vrchol celé básně; ožívají v ní dávná proroctví (praotec Čech, Přemysl Oráč, Libuše apod.) a pojednává o budoucnosti českého národa.

Skládá se z úryvků 6 lidových pověstí o české zemi:

O Libuši, která pošle pro Přemysla Oráče a na zem dopadne hlad, dokud on nedoorá své pole.

O Libuši, která věští založení Prahy a položí svého prvorozeného syna do vody, než nastanou dobré časy.

O Karlu IV. a o kolébce.

O kostelu se zlatým zvonem, který se zaryje do země, dokud se neobnoví ctnosti, láska, víra a naděje.

O tom, že by se Češi měli sjednotit k jednomu náboženství.

O půlce sochy, která by potřebovala hlavu (rozum) a srdce, aby bylo dobře.

 

Romantismus

• 1830 – 1870
• Základem je cit
• Hlavní hrdina je výjimečný, ve výjimečné situaci a prostředí. Je nevyrovnaný, řídí se citem, vyvolá konflikt se světem, je sám a skončí to špatně.
• Vztah k minulosti a k historii
• Vztah k současnosti, chtějí napravit společnost

 

Další autoři z českého romantismu

• Karel Hynek Mácha
  • Máj – lyricko-epická báseň, více lyrická. Jarmila miluje Viléma, ale svede j starší muž, kterého Vilém zabije. Zjistí se, že to byl jeho otec. Vilém je vedoucí loupežníků, je popraven a lámán v kole. Možnou variantou je, že se Jarmila utopí. Po sedmi letech se na popraviště vydává Mácha. Báseň se skládá z předzpěvu, 2 mezi-zpěvů (tanec duchů na popravišti) a 4 zpěvů.
  • Večer na Bezdězu – půlnoční dojmy z krajiny, povídka
  • Marinka – krásná žena, kterou Mácha miluje, povídka

 

• Josef Kajetán Tyl
  • Pohádkové hry: Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Strakonický dudák – Švanda má maminku vílu, která mu vyprosí kouzelné dudy. Švanda miluje Dorotku, dceru hajného. Ten mu ji dát nechce, protože je chudý. Jde do světa vydělat a potká se s Vocílkou, ten ho však zneužívá. Dorotka s kalafunou se ho vydají hledat, protože se nevrací, a najdou ho ve vězení, protože odmítl ruku princezny. Vrací se domů a svatba se koná, i když je chudý.
  • Historické hry: Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Fidlovačka – slepý houslista Mareš hraje na slavnosti ševců píseň Kde domov můj, ujala se, Tyl vymýšlí slova a hudbu skládá František Škroup

 

• Karel Havlíček Borovský
  • Křest sv. Vladimíra – Car Vladimir chce, aby mu Perun zahřměl na jeho svátek, on však odmítá. Nechá ho zabít a Rusko tedy nemá Boha. Vypíše konkurz a vyhraje křesťanství.
  • Král Lávra – Hodný král, který má oslí uši. Nechal si narůst dlouhé vlasy a po stříhání každého holiče popravil. Kukulín, mladičký syn vdovy, řekne, e to nikomu neprozradí, ale aby si ulevil, našeptá to do staré vrby. Kolem jdou muzikanti a basista si z vrby vyřeže nový kolíček, když začne hrát, basa sama tajemství vyzpívá. Lávra už nikoho nepopravil, tajemství bylo venku.

 

• Božena Němcová
  • Národní báchorky a pověsti
  • Babička – Magdalena Novotná přijíždí na Staré bělidlo za rodinou Panklovou. Je přirozeně velmi moudrá.
  • Divá Bára – Bára je dcera ovčáka a má mrtvou maminku, o vše se musí starat. Je taková rázná, nebojácná, vždy si umí poradit.
  • V zámku a podzámčí – Na zámku sídlí měšťané Skočdopolovi, kteří si říkají rodina Springfield. Mají psa Jolyho, kterého zachrání Vojtíšek, syn služebnictva. Je za to jmenován na Jolyho sluhu. Vyjde najevo, že pan Springfield má syna a oba chlapce vezmou na zámek a starají se o ně.
  • Chytrá horákyně – pohádka o Mance, dceři chudého chalupníka. Je velmi chytrá a přijde na to pan soudce, protože rozluští hádanku, kterou on udělil jejímu otci při sporu o krávu. Pozve ji k sobě do města, ale nesmí to být ani ve dne ani v noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na voze. Dojede za svítání v pytli na koze. Vezme si ji, ale podmínkou je, že se mu nesmí plést do soudcování. Ona tuto podmínku však poruší a musí se vrátit k otci, ale může si sebou vzít, co jí je nejmilejší. Opije soudce a přenese ho do chaloupky. Je jí vše odpuštěno a začne soudit ona, v zemi je vše v pořádku.