Spisovatel: Karel Havlíček Borovský
Životopis přidal(a): ema
Životopis
Český novinář, spisovatel, vlastenec a politik. Přídomek Borovský, který Karel Havlíček začal používat, je odvozen od jeho místa narození Borová (dnes Havlíčkova Borová).
Studentská léta si uměl Havlíček náležitě užít, stal se v té době vášnivým kytaristou a zpěvákem. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil dílo N. V. Gogola) a napsal 78 epigramů. Výběr z nich vydal 1845 v pěti částech (Církvi, Královi, Vlasti, Múzám, Světu). Borovský kriticky hodnotil ruské společenské poměry (své dojmy vylíčil v Obrazech z Rusi).
V roce 1846 převzal Borovský redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovy novely Poslední Čech Borovský napadl neplodné a sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec?
Od 1. ledna 1846 se Havlíček stal redaktorem úředních Pražských novin, které v roce 1848 přeměnil na Národní noviny. První jejich číslo vyšlo 5. dubna. Byl to první velký český politický deník. Po celý bouřlivý rok byly Národní noviny orgánem pokrokové politiky národně uvědomělého měšťanstva, jehož prvním mluvčím byl Havlíčkův příznivec a dobrý přítel František Palacký. Když na počátku roku 1849 se situace začala přiostřovat, Havlíčkův satirický duch si žádal útočnějšího nástroje. Stal se jím satirický a humoristický Šotek, příloha Národních novin, s obrázky Soběslava Pinkase. V Šotku, jejž Havlíček vyplňoval téměř sám, objevovaly se ostré epigramy, veršované i prozaické vtipy nejrozmanitějšího druhu, zaměřené na stále reakčnější vládu. Havlíček tu otiskuje i parodické politické texty na nápěvy známých národních písní (Sedmero vzdechnutí k ministerstvu, Šuselka nám píše aj.). Život Šotkův byl velmi krátký. Asi po čtvrt roce (22. dubna 1849) byl Havlíček nucen na základě nového tiskového zákona tuto přílohu zastavit. Rok 1849 stále stupňoval politický útisk, až konečně 18. ledna 1850 vyšlo poslední číslo Národních novin. Po zastavení Národních novin 1850 vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. V roce 1851 publikoval soubor článků Duch národních novin a Epištoly kutnohorské.
Za svou novinářskou činnost byl Borovský v létech 1851 internován v Brixenu, kde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal absolutismus a světskou i církevní reakci. Z vyhnanství se směl vrátit až roku 1855. Bohužel se u něj záhy projevila tuberkulóza, na kterou zemřela těsně před jeho návratem i jeho žena. O rok později této nemoci podlehl i sám Havlíček.
Jeho pohřeb na Olšanské hřbitovy se stal protirakouskou manifestací pražského lidu a je dobře znám symbolický čin Boženy Němcové, která nikdy své přátelství k Havlíčkovi nezapřela.
Jeho matka Josefína Havlíčková ho přežila a zemřela v Německém Brodě 1. července 1884 ve věku 93 let. Havlíčkova dcera Zdeňka, přezdívaná po jeho smrti „dcera národa“, navzdory finanční podpoře českých vlastenců zemřela roku 1872 ve věku 23 let na tuberkulózu.
Nedlouho po Havlíčkově smrti začali čeští vlastenci kolem jeho osobnosti budovat kult národního mučedníka. Jeho ranou manifestací byla oslavná vlastenecká píseň Spi, Havlíčku, která se rychle zařadila po bok dalších známých národních písní jako Hej, Slované nebo Kde domov můj. Zpívána byla již při příležitosti první národní pouti do Borové 19. srpna 1862.
Známým zpodobením Karla Havlíčka je jeho socha z hořického pískovce od Josefa Strachovského, která je od roku 1883 před Vlašským dvorem v Kutné Hoře. Další pomníky jsou např. v Prostějově (Julius Pelikán, 1921) nebo v Jičíně (Jindřich Říha, 1906)
Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky, usilující logickými argumenty i ostrou satirou oprostit skutečnost od mýtů a iluzí.
