Kniha: Audience
Autor: Václav Havel
Přidal(a): Ivana
Václav Havel (*1936 – †2011)
- Český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik.
- Poslední československý a první český prezident.
- Vyučen jako chemický laborant a dále studoval při zaměstnání obor dramaturgie na DAMU.
- V 60. letech pracoval v divadle Na Zábradlí a ABC.
- Prosazoval zavedení demokratické společnosti.
- Od počátku 70. let nemohl publikovat a byla mu zakázána i činnost v divadle.
- Spoluzakladatel a jeden z prvních mluvčích Charty 77 (upozorňovali na nedodržování lidských práv).
- Za své občanské postoje byl vězněn.
- Po Sametové revoluci byl jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického Občanského fóra.
- Jeden z nejvýznamnějších představitelů absurdního dramatu.
- Zástupce východoevropské linie absurdní tvorby, která je poznamenána komunismem (absurdní hry jsou věrným obrazem oné doby).
- Ve své tvorbě byl inspirován každodenní rutinou.
- Postavy v jeho hrách často jen „hloupě žvaní“ a mají malou slovní zásobu.
- Autorův hrdina nebývá v hrách příliš aktivní, spíše umožňuje postavám kolem sebe, aby k němu, jako odpůrci režimu, zaujaly nějaké stanovisko (tím se ukazuje jejich charakter, většinou strach nebo absence morálky).
Další díla:
- Dopis Gustavu Husákovi – otevřený esejistický dopis zabývající se filozofickými otázkami svobody, moci a morálky.
- Moc bezmocných – významný politický esej.
- Antikódy – básnická sbírka.
- Zahradní slavnost – divadelní hra, dokonale pracuje s jazykem (pokřivená forma jazyka, prázdné fráze, vulgarismy, slogany).
- Vyrozumění – drama, úředníci si vymyslí svůj jazyk, hlavním tématem je odcizení jazyka.
- Vernisáž a Protest – dramata se silným autobiografickým prvkem, spojuje je postava disidenta Ferdinanda Vaňka.
- Odcházení – poslední dokončená hra, drama týkající se korupce a bulvárního tisku.
Literárně-historický kontext
Česká literatura 2. poloviny 20. století, absurdní drama
- 1948–1953: nejtragičtější období, zemřel Klement Gottwald a J. V. Stalin, vznikají tábory nucených prací.
- Vylučování nekomunistů z firem, škol a továren, na důležitá místa byli dosazeni členové Komunistické strany (jeden z motivů hry).
- Hledání nepřítele ve vlastních řadách – vykonstruované politické procesy (např. se skupinou Milady Horákové).
- 1968 Pražské jaro – politické uvolňování, potlačené vojskem Varšavské smlouvy, po kterém následovala normalizace.
- Normalizace (70. a 80. léta) – upevnění komunistické vlády, obnovena cenzura, zrušení mnoha zájmových organizací, propouštění ze zaměstnání.
- 1977 Charta 77 – prohlášení o nedodržování lidských práv.
- 1989 Sametová revoluce a pád komunistického režimu.
- Absurdní drama vyjadřuje odcizenost lidí mezi sebou, nesmyslnost lidské existence a klade otázky o smyslu života (existencialismus).
- Postavy absurdního dramatu nejsou schopné se mezi sebou domluvit, mít vlastní názor, jejich jednání je nepředvídatelné a postrádá logiku; typická je prázdnota frází, což slouží jako zrcadlo absurdního systému.
Další autoři:
- Samuel Beckett – světový představitel absurdního dramatu, hra Čekání na Godota. (Věnoval uvězněnému Havlovi hru Katastrofa).
- Eugène Ionesco – světový představitel absurdního dramatu, hra Plešatá zpěvačka.
- Milan Kundera – román Žert (oficiálně vydán v roce 1967, zobrazuje absurditu stalinistického režimu).
- Josef Škvorecký – román Zbabělci.
- Ludvík Vaculík – román Morčata (zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí).
- Bohumil Hrabal – sbírka povídek Pábitelé, novela Ostře sledované vlaky, novela Obsluhoval jsem anglického krále.
- Jiří Suchý a Jiří Šlitr – divadlo Semafor, písňové texty, narážky, politická satira, dvojsmysly.
- Michal Viewegh – současná literatura, Báječná léta pod psa.
Rozbor díla: Audience
Základní charakteristika:
- Literární druh: Drama.
- Literární žánr: Absurdní drama (vyjadřuje odcizenost lidí mezi sebou, nesmyslnost lidské existence; postavy nejsou schopné se domluvit nebo mít vlastní názor; prázdnota frází).
- Výrazová forma: Próza – text je psaný v krátkých větách (dialozích).
Téma a motivy:
- Téma: Pomocí dialogu Vaňka se Sládkem líčí autor absurditu doby 70. a 80. let v době normalizace.
- Motivy: Disidentství (odmítnutí podřídit se autoritě), absurdita (nesmyslnost) režimu, strach, absence morálky i pracovní morálky socialismu (Vaněk chce několikrát odejít pracovat, Sládek ho nepustí, říká mu, že dříve to bylo lepší, když chlastali celou noc).
- Autobiografické prvky: Autor se snažil zachytit určitou část života, kdy z politických důvodů pracoval jako přikulovač sudů v trutnovském pivovaru. Dílo napsal původně spíše pro pobavení přátel.
Hlavní myšlenka:
- Hra poukazuje na absurditu tehdejší doby a na to, jak vzdělaní lidé, kteří jen trochu nesouhlasili s totalitním režimem, nemohli dostat slušnou práci.
- Ukazuje situaci v komunistickém Československu – úpadek morálky a potlačování inteligence.
- Zobrazuje boj o lepší život, který v té době nebyl možný bez morálních ztrát a ústupků.
Vypravěč:
- Jedná se o drama, děj je tvořen výhradně přímou řečí (živým dialogem) postav, klasický vypravěč se zde nevyskytuje.
- Text je proložen pouze stručnými scénickými poznámkami autora (psanými kurzívou).
Kompozice:
- Chronologická kompozice s cyklickým opakováním některých částí a frází pro dosažení pocitu absurdity.
- Hra má pouze jedno dějství (jednoaktovka).
- Struktura je tvořena střídáním krátkých replik postav.
- Je těžké rozdělit hru na klasické části (úvod, zápletka, vyvrcholení), protože celý dialog je přerušován pouze několika Sládkovými odchody na záchod.
- Výrazným kompozičním prvkem je kontrast – primitivní řeč Sládka vs. kultivované vyjadřování Vaňka.
Jazyk a styl:
- Použita je spisovná i nespisovná slovní zásoba, hovorová slova a vulgarismy.
- Časté jsou věty zvolací a rozkazovací.
- Vyskytují se vlastní jména známých osobností (Jiřina Bohdalová, Karel Gott, Pavel Kohout), o kterých se postavy baví, a také jméno spolupracovníka Šerkézyho (tyto osoby však ve hře nevystupují, pouze se o nich mluví).
- Vaněk používá cizí slova (paradox) a odborné termíny, čímž dráždí Sládka.
- Dialog Sládka a Vaňka není příliš konstruktivní – Sládek neposlouchá, co Vaněk říká, a když Vaněk váhá, Sládek mu podsouvá, že jím pohrdá.
Básnické prostředky v díle:
- Opakování frází – typický prvek absurdního dramatu, umocňuje pocit prázdnoty a zacyklení.
- Ironie – např. „No já vím – s Gottem a Bohdalovou, to jste mívali jiný večírky!“
- Nedořečenost – např. „Pane Sládku, musím už jít…“
- Řečnické otázky – dotvářejí absurdní atmosféru rozhovoru.
Časoprostor:
- Hra vznikla v roce 1975 a ve své době byla zakázaná jako silně protirežimní, šířila se samizdatem.
- Čas: 70. léta 20. století (období normalizace).
- Prostor: Nejmenovaný pivovar v Československu, konkrétně Sládkova kancelář.
Postavy:
- Sládek: Nadřízený Vaňka, který rozhoduje o jeho postavení. Je nevzdělaný, pravděpodobně i velice hloupý, má nedůvěru k inteligentním lidem a váží si pouze „svých lidí“ (těch, kteří jsou ochotni s ním pít a podvádět). Je arogantní (Vaňkovi začne hned tykat) a neustále opilý. Donáší na Vaňka a nakonec mu sám navrhne, aby na sebe donášel sám, což je vrcholem absurdity. Je charakterizován svým nespisovným, vulgárním a velmi jednoduchým jazykem.
- Ferdinand Vaněk: Spisovatel, který z politických důvodů nemůže psát a za trest je dán jako manuální pracovník do pivovaru na zcela bezvýznamnou pozici přikulovače sudů (paralela se samotným Havlem). Je inteligentní, což se projevuje i ve způsobu hovoru – je zdvořilý, používá spisovný jazyk, cizí slova a odborné termíny. Je rezignovaný a smířený se situací, uvědomuje si, že nic nevzmůže. Snaží se získat drobné výhody, ne však za cenu morálních ústupků.
Děj:
Hra začíná Vaňkovým příchodem do Sládkovy kanceláře, protože Sládek si ho nechal zavolat. Sládek nalije Vaňkovi pivo a dlouho spolu rozmlouvají, nebo spíše Sládek mluví k Vaňkovi, který jen stručně a zdvořile odpovídá. Sládek chce nabídnout Vaňkovi povýšení do skladu, kde by měl klid, nemusel se tahat s těžkými sudy a mohl by si tajně psát svoje hry. Vaněk s vidinou lepší práce nadšeně souhlasí, ale záhy zjistí, že to má háček. Sládek po něm totiž chce, aby sám na sebe donášel a psal za něj hlášení, která po Sládkovi každý týden vyžaduje StB. Sládek sám neví, co by do nich měl psát, a navíc mu chybí potřebná inteligence a vyjadřovací schopnosti.
Vaněk je zásadový spisovatel, kterému se totalitní režim nelíbí a v pivovaru skončil právě pro své názory. S absurdním návrhem, aby psal udání sám na sebe, nesouhlasí a raději se rozhodne dál koulet sudy. V průběhu hry se Sládek neustále opíjí, až nakonec usne a celý předchozí rozhovor zapomene. Vaněk si v tu chvíli plně uvědomí bezvýchodnost a absurditu celé situace i doby, ve které žijí.
Když se Sládek probere, Vaněk využije toho, že ví, co po něm nadřízený chce. Vejde znovu do dveří, jako by se předchozí rozhovor vůbec neodehrál, a chová se už méně odměřeně, aby se Sládkovi zalíbil a dostal povýšení do skladu. Hra končí Vaňkovými rezignovanými slovy, že je to celé na hovno.
Inspirace a adaptace:
- Kromě divadelních inscenací vzniklo také stejnojmenné československé filmové zpracování (1990, režie Jiří Menzel).
Zajímavosti:
- Pojem „audience“ znamená oficiální přijetí u vysoce postavené osobnosti. V této hře je to myšleno ironicky, protože vzdělaný člověk (Vaněk) je přijímán nevzdělancem (Sládkem).
Vlastní názor:
Dílo velmi trefně a s hořkým humorem popisuje život v dobách komunismu. Ačkoliv se dnes s většinou tehdejších prvků (jako je zákaz publikování nebo nucené donášení StB) již nesetkáme, hra zůstává mrazivým svědectvím o tom, jak totalitní systém dokáže pokřivit lidské charaktery a mezilidské vztahy.
Původní zdroj: Studijni-svet.cz – web s materiály pro maturanty.
