Kniha: Audience
Autor: Václav Havel
Rozbor přidal(a): Ivana
Vloženo na: Studijni-svet.cz
Václav Havel (1936 – 2011)
– český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik
– poslední československý a první český prezident
– vyučen jako chemický laborant a dále studoval při zaměstnání obor dramaturgie na DAMU
– v 60. letech pracoval v divadle Na Zábradlí a ABC
– prosazoval zavedení demokratické společnosti
– od počátku 70. let nemohl publikovat a byla mu zakázána i činnost v divadle
– spoluzakladatel a jeden z prvních mluvčích Charty 77 (upozorňovali na nedodržování lidských práv)
– za své občanské postoje byl vězněn
– po Sametové revoluci jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického Občanského fóra
– jeden z nejvýznamnějších představitelů absurdního dramatu
– zástupce východoevropské linie absurdní tvorby – poznamenána komunismem
=> absurdní hry jsou věrným obrazem oné doby
– inspirován každodenní rutinou
Díla
– proslavil se svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se zabývá tématy moci, byrokracie a jazyka
– v esejích se zabývá filozofickými otázkami svobody, moci a morálky (Dopisy Gustavu Husákovi, Moc bezmocných)
– absurdní hry jsou věrným obrazem dané doby = absurdního systému
– postavy jen „hloupě žvaní“, mají malou slovní zásobu
– není v hrách příliš aktivní, spíše umožňuje postavám kolem sebe, aby k němu, jako odpůrci režimu, zaujali nějaké stanovisko – tím se ukazuje jejich charakter, většinou: strach nebo absence morálky
– básnická sbírka Antikódy
– divadelní hra Zahradní slavnost – dokonale pracuje s jazykem (pokřivená forma jazyka, prázdné fráze, vulgarismy, slogany)
– drama Vyrozumění – úředníci si vymyslí svůj jazyk, hl. tématem je odcizení jazyka
– drama Audience, Vernisáž, Protest – silný autobiografický prvek, spojuje je postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru, podobně jako v té době sám Václav Havel
– poslední dokončená hra – drama Odcházení – hra se týká korupce, bulvárního tisku
Další představitelé
– tematický: Samuel Becket – hra Čekání na Godota; Ionesco – Plešatá zpěvačka
– česká literatura: samizdatová, exilová, literatura „socialismu s lidskou tváří“, současná moderní literatura
-M. Kundera – román Žert – absurdita stanilistického režimu (samizdat)
– Josef Škvorecký – román Zbabělci
– Ludvík Vaculík – román Morčata (zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí)
– Bohumil Hrabal – sbírka povídek Pábitelé, novela Ostře sledované vlaky (okupace), novela Obsluhoval jsem anglického krále (samizdat)
– divadlo Semafor – Jiří Suchý a Šlitr – písňové texty, narážky, politická satira, dokázali věci zaobalit, i když byl zákaz, dvojsmysly
– současná literatura: M. Viewegh – Báječná léta pod psa
Audience (1975)
= oficiální přijetí u vysoce postavené osobnosti (Sládek si zavolá Vaňka, protože ho chce povýšit, a také, aby na sebe práskal pro StB) → myšleno ironicky, zde je vzdělaný člověk přijat nevzdělancem
Literární druh:drama (věty, dialogy, scénické poznámky, dějství)
Literární žánr:absurdní drama (vyjadřuje odcizenost lidí mezi sebou, nesmyslnost lidské existence; postavy nejsou schopné se domluvit nebo mít vlastní názor; prázdnota frází; otázky o smyslu života)
Výrazová forma:próza – text je psaný v krátkých větách (dialozích)
Literární směr:česká literatura 2. pol. 20. st. – absurdní drama –divadlo, které vyjadřuje odcizenost lidí mezi sebou, nesmyslnost lidské existence; otázky smyslu života (existencialismus); postavy nejsou schopné se mezi sebou domluvit, mít vlastní názor, jejich jednání je nepředvídatelné, postrádá logiku; typická prázdnota frází = to vše je zrcadlem absurdního systému. Hlavní hrdina (protirežimní) má pocit odcizení.
Literární rozbor díla
a) Plán kompoziční
– Kompozice: chronologická (s cyklickým opakováním některých částí pro dosažení absurdity)
– struktura: hra má pouze jedno dějství (jednoaktovka), střídání krátkých replik postav, proložené scénickými poznámkami (kurzívou)
– je těžké rozdělit hru na klasické části (úvod, zápletka, vyvrcholení), protože je celý dialog rozdělen pouze několika Sládkovými odchody na záchod.
– kontrast – primitivní řeč sládka vs. lepší vyjadřování Vaňka
Vyprávěcí způsoby: řeč postav přímá, neuvozená
Typy promluv:živýdialog
b) Plán jazykový
Použitá slovní zásoba
– spisovná i nespisovná
– hovorová slova
– vulgarismy
– věty zvolací, rozkazovací
– vlastní jména osobností – Bohdalová, Gott, Kohout (Holub)
– cizí slova – paradox (nelogičnost)
– odborné termíny
Umělecké prostředky
– opakování frází (typický prvek absurdního dramatu)
– ironie – No já vím – s Gottem a Bohdalovou, to jste mívali jiný večírky!“
– nedořečenost – Pane Sládku, Musím už jít
– řečnické otázky
c) Plán tematický
Motivy:disidentství (odmítnutí podřídit se autoritě), absurdita (nesmyslnost) režimu (normalizace 70.-80.léta), strach, absence morálky i pracovní (Vaněk chce několikrát odejít pracovat, Sládek ho nepustí, říká mu, že dříve to bylo lepší, když chlastali celou noc – pracovní morálky socialismu), autobiografický prvek (Havel pracoval v pivovaru)
Téma:pomocí dialogu Vaňka se Sládkem líčí absurditu doby
Autobiografické prvky – Autor se snažil zachytit určitou část života, kdy pracoval jako přikulovač sudů v pivovaře. Dílo napsal spíše pro pobavení přátelům, snažil se poukázat na tehdejší absurditu doby 70. a 80. let v době normalizace.
Postavy:
– Sládek–nadřízený Vaňka, rozhoduje o postavení; nevzdělaný, pravděpodobně i velice hloupý, má nedůvěru k inteligentním lidem a váží si pouze „svých lidí“, tzn. těch, kteří jsou ochotni s ním pít, podvádět; arogantní (Vaňkovi začne hned tykat), neustále opilý; donáší na Vaňka a nakonec mu sám navrhne, aby na sebe donášel sám – vrchol absurdity; charakterizován svým nespisovným, vulgárním, velmi jednoduchým jazykem
– Ferdinand Vaněk–spisovatel, který z politických důvodu (protirežimní) nemůže psát a za trest je dán jako manuální pracovník do pivovaru na zcela bezvýznamnou pozici přikulovače sudů (paralela = podobnost s Havlem); absurdita se ukazuje už jen v tom, jak postoupil v kariéře – přikulovač je lepší než kouleč; inteligentní člověk – to se projevuje i ve způsobu hovoru – je zdvořilý, používá spisovný jazyk a někdy i odborné termíny a cizí slova, čímž dráždí Sládka; je rezignovaný (=smířený) – uvědomuje si, že nic nevzmůže a snaží se získat drobné výhody, ne však za cenu morálních ústupků
– Šerkézy – spolupracovník Vaňka, cikán na stejné pozici
– Bohdalová, Gott – Sládek se chce s nimi prostřednictvím Vaňkových známostí setkat
Prostředí:nejmenovaný pivovar, konkrétně Sládkova kancelář, Československo za dob komunistického režimu (70.léta) – doslovně neřečeno, ale logicky vyvoditelné z této alegorie na režim
Děj:
Hra začíná Vaňkovým příchodem do Sládkovy kanceláře, protože Sládek chce s Vaňkem mluvit. Sládek nalije Vaňkovi pivo a dlouho spolu rozmlouvají, nebo spíš Sládek mluví k Vaňkovi, který jen stručně a zdvořile odpovídá. Sládek chce nabídnout Vaňkovi povýšení ve skladu, kde by měl klid, nemusel se tahat s těžkými sudy a mohl by si psát svoje hry. Vaněk nadšeně souhlasí, ale Sládek by chtěl po Vaňkovi, aby sám na sebe donášel a psal za něj dopisy, které chce každý týden po Sládkovi StB. Mají obsahovat co Vaněk dělá, jenže Sládek neví, co tam psát, a také není zrovna výkvět inteligence.
Vaněk je spisovatel, kterému se totalitní režim nelíbí a zde v pivovaru skončil právě pro své názory, protože by ho jinde nezaměstnali. S návrhem nesouhlasí a bude raději dál koulet sudy. V závěru hry Sládek usne a celý rozhovor zapomene, přičemž Vaněk využije toho, že ví, co po něm Sládek chce. V závěru pochopí bezvýchodnost celé situace a nejen to, dokonce absurditu celé doby.Vejde do dveří, jako by předchozí rozhovor nebyl, a chová se už méně odměřeně, aby se Sládkovi zalíbil a dostal povýšení do skladu.Hra končí Vaňkovými slovy „Je to celé na hovno“.
Dialog sládka a Vaňka není příliš konstruktivní – sládek neposlouchá, co Vaněk říká. Když Vaněk váhá, sládek mu podsouvá, že jím pohrdá.
Hlavní myšlenka:
Hra poukazuje na absurditu tehdejší doby. Na to, jak nemohli dostat vzdělaní lidé, kteří jen trochu nesouhlasili s totalitním režimem, slušnou práci. Ukazuje situaci v komunistickém Československu – morálka, potlačování inteligence. Hra bojující o lepší život, který v té době nebyl možný bez nějakých ztrát ve společnosti.
Společensko – historický kontext
– 1948-53 nejtragičtější období, zemřel Gottwald a Stalin
– vznikají tábory nucených prací
– vylučování nekomunistů z firem, škol, továren, na důležitá místa byli dosazeni členové Komunistické strany (jeden z motivů hry)
– hledání nepřítele ve vlastních řadách – procesy se skupinou Milady Horákové
– vznikají Pionýr, Svaz socialistické mládeže
– 1968 Pražské jaro – politické uvolňování, potlačené vojskem Varšavské smlouvy → normalizace
– normalizace – upevnění komunistické vlády, obnovena cenzura, VB, zrušení mnoha zájmových organizací, propuštění ze zaměstnání
– 1977 Charta 77 – prohlášení o nedodržování lidských práv
– 1989 Sametová revoluce
Vliv díla
– autor byl ovlivněn především vlastním životem v socialistickém Československu a tradicí absurdního divadla (Samuel Beckett, jeden ze zakladatelů věnoval uvězněnému Havlovi hru Katastrofa)
– ve své době byla hra pochopitelně zakázaná jako silně protirežimní, vyšla samizdatem
– kromě divadelní inscenace také stejnojmenný Československý film
Aktuálnost
– Popisuje život z dob komunismu a dnes se již s většinou prvků nesetkáme. Například když chtěli po Sládkovi, aby donášel na Vaňka, nebo třeba to, že nebyla možnost publikovat díla, která Vaněk psal. Dílo již aktuální není.