Povídky malostranské – rozbor díla

Kniha: Povídky malostranské

Autor: Jan Neruda

Rozbor přidal(a): Ema Plachá

Další rozbor zde

Jan Neruda

Český prozaik, novinář, básník a člen májovců
Pocházel z Malé Strany, bydlel v domě U Dvou slunců
Začínal jako novinář v Národních listech, přispíval také do časopisů Obrazy domova, Květy, Čas a společně s V. Hálkem vydával časopis Lumír
Považován za zakladatele českého fejetonu
Některá jeho díla nebyla pro svůj pesimismus pochopena a jeho kvality začaly být uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti
Je jedním z hlavních autorů knihy Máj – díky tomu patří k Májovcům
Jeho díla se vyznačují pesimismem a skepsí, což odráží jeho životní zkušenosti

Další díla:

Písně kosmické
Zpěvy páteční
Hřbitovní kvítí
Prosté motivy
Balady a romance

Literárně-historický kontext

Jan Neruda se narodil roku 1834 a zemřel v roce 1891, žil tedy v 19. století. Řadíme ho k realismu, k Májovcům.
Realismus popisuje přesnou skutečnost. Častým motivem jsou lidé z nižších společenských vrstev, ze dna společnosti

Další autoři tohoto období:

Rozbor díla: Povídky malostranské

Přivedla žebráka na mizinu

Zasazení výňatku do kontextu díla:

Výňatek je třetí v pořadí souboru všech třinácti povídek.

Kontext autorovy tvorby:

Je to vrcholné prozaické dílo.

Téma, motiv a časoprostor:

Hlavní myšlenkou této povídky bylo ukázat, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy a jak mohou ublížit osobě, které se týkají. Tématem jsou pomluvy.
Najdeme tu mstu, závist, odvrácení se od člověka, který byl neprávem pošpiněn pomluvou a slepou víru ve věci, kterým lidé věřit chtěli. Na začátku povídky ale můžeme najít i sounáležitost a soucit, přátelskost a štědrost.
Příběh se odehrává na Malé Straně v Praze, v Rakousku-Uhersku.
Povídka se odehrává v červnových dnech, ale na konci je děj zasazen do mrazivého únorového rána. Tato povídka byla napsána v roce 1875, odehrává se v 1. pol. 19. století. Přesný rok je 1842, jelikož Jan Neruda píše, že v té době mu bylo osm let. Celá kniha byla vydána roku 1878, řadíme ji k realismu.

Kompoziční výstavba:

Kniha má chronologický postup, protože jednotlivé povídky jsou seřazeny podle data jejich napsání. Úryvek se skládá z odstavců.

Literární druh a žánr:

Epika, žánrem je povídka.

Vypravěč:

Podle gramatické osoby vyprávěno er-formou. Podle vyprávěcí roviny je příběh vyprávěn neosobním vypravěčem.

Postava:

Hlavní postavou je pan Vojtíšek, oblíbený žebrák Malé Strany. Je to kladná postava. Je skromný, nevtíravý. Dále Baba Miliónová, také žebračka, odmítnuta panem Vojtíškem, proto rozšířila pomluvy, je to vedlejší záporná postava.

Vyprávěcí způsoby:

Objevuje se zde přímá řeč.

Typy promluv:

Dialog.

Slova spisovná:

neutrální – den
hovorová – žebračky
knižní – není v textu
archaismy – almužna
historismy – plachetka
neologismy – není v textu
přechodníky – není v textu
citoslovce – Br!
termíny – není v textu

Slova nespisovná:

obecná čeština – kejchla
citově zabarvená slova – nudličky
nářeční – není v textu
slang – není v textu
argot –není v textu
vulgarismy – není v textu

Autor tato slova využil k přesnějšímu zachycení života na Malé Straně a řekla bych, že sám spoustu těchto slov používal, že se tak v jeho době mluvilo.

Tropy a jejich funkce ve výňatku:

metafora – není v textu
metonymie – není v textu
personifikace – Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu…
přirovnání – Oči její byly žlutozelené jako u kočky.
epiteton – není v textu
hyperbola –není v textu
eufemismus – není v textu
dysfemismus – hnátů
oxymorón – Přivedla žebráka na mizinu (název povídky)
synekdocha – není v textu
ironie – není v textu

Jazykové prostředky a jejich funkce ve výňatku:

Byl překrásný den červnový. Pan Vojtíšek vyšel z kostela Sv. Mikuláše, posadit si čepici na hlavu, co ochranu proti sálajícímu slunci, a šel pomalu přes nynější Štěpánské náměstí. U sochy svaté Trojice se zastavil a usedl na schod. Kašna za ním zvučně šplouchala, slunce hřálo, bylo tak příjemno! Patrně obědval dnes někde, kde stolovali až po dvanácté.

Sotva si byl usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „baba miliónová“. Jiné žebračky slibovaly, že pánbůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „miliónů a miliónů“; proto také paní oficiálka Hermannová, která chodila ke všem licitacím po Praze, dávala almužnu jí jediné. Miliónová šla rovně kdy chtěla a kulhala kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu Vojtíškovi u sochy. Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Samá drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.

Přistoupila až poblíž pana Vojtíška. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ zašpoulila ústa.

Pan Vojtíšek kývnul na znamení, že souhlasí.

Miliónová usedla na druhý konec schodu a kejchla. „Br!“ podotkla, „já nemám slunce ráda, když na mne svítí, musím kejchat.

Pan Vojtíšek nic.

Další podobné materiály na webu: