Autor: Karel Jaromír Erben
Rozbor přidal(a): vasek
Karel Jaromír Erben (1811-1870)
- básník, sběratel lidové slovesnosti, autor pohádek, historik, folklorista, archivář, překladatel
- Život: narodil se v Miletíně. Pocházel z chudé venkovské rodiny. Vystudoval práva na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil mimo jiné jako archivář hlavního města Prahy. Podílel se na utváření spisovné češtiny, byl členem jazykové komise Matice české. Znal se s bratry Grimmovými, Karlem Hynkem Máchou a dalšími osobnostmi té doby.
- Význam: Považován za zakladatele moderní české balady. Kytice je jeho jediná původní básnická sbírka, na které pracoval přes 20 let.
Další jeho díla:
- pohádky – čerpal z lidové slovesnosti – Zlatovláska, Hrnečku vař!, Tři zlaté vlasy děda Vševěda
- sběratelská činnost – Prostonárodní české písně a říkadla, Nápěvy prostonárodních písní českých
Rozbor díla: Kytice z pověstí národních (1853)
Téma a motiv
- Sbírka vyšla poprvé v roce 1853 s 12 baladami, v druhém vydání z roku 1861 byla přidána 13. balada Lilie (+ oddíl Písně a rozšířené Poznamenání).
- Děj se odehrává na venkově v neurčené minulosti.
- Mají lyricko-epický charakter s pochmurným dějem a často tragickým koncem.
- Některé připomínají pohádku (Zlatý kolovrat, Vrba) nebo se blíží legendě (Záhořovo lože), jiné jsou typické balady (Svatební košile, Vodník).
Motivy:
- vina a trest – trest je nevyhnutelný a často nepřiměřený (krutější než vina)
- mezilidské vztahy – především mateřská láska, vztah matky a dítěte
- motiv osudovosti – osud je neúprosný, člověk nemůže uniknout
- marný boj proti nadpřirozeným silám a přírodě – porušení přírodního řádu má tragické následky
- smrt a svět mrtvých – vztah živých a mrtvých (Svatební košile, Vrba)
- lidská hřešnost – závist, chamtivost, zrada, rouhání
Časoprostor
- Čas ani prostředí není v baladách rozhodující, celým základem je etický přístup.
- Čas není určen – je cyklický (opakující se), využívá tzv. baladickou zkratku = autor se zabývá pouze klíčovými okamžiky děje, vše se odehrává ve velmi krátké době, dějový spád je rychlý
- Místo: často vesnice, chalupa, les, jezero, rybník, venkovské prostředí 19. století
Kompoziční výstavba
- Kytice má přesný skladebný záměr → zrcadlová kompozice → první a poslední báseň, druhá a předposlední báseň atd. se tématicky odpovídají:
- Kytice a Věštkyně – motiv národního smutku a naděje, matka = vlast (alegorické poselství)
- Poklad a Dceřina kletba – motiv mateřské viny a trestu
- Svatební košile a Vrba – vztah mrtvých k živým, strašidelný motiv
- Polednice a Vodník – záporná nadpřirozená bytost, která trestá
- Zlatý kolovrat a Záhořovo lože – zobrazení dobra a spravedlnosti, pohádkový/legendární námět
- proti Štědrému dni měla být báseň Svatojánská noc – nebyla ale dokončena → motiv tajemných ročních období (magických nocí)
- Holoubek – střed sbírky, osa symetrie
- Lilie – vyšla až v druhém vydání r. 1861, porušuje zrcadlovou kompozici (lichá báseň)
Literární druh a žánr
- lyrickoepické básně – balady (lidové), ale také prvky lidové epiky:
- pohádka (Zlatý kolovrat – kouzelné předměty, šťastný konec)
- pověst (Věštkyně – historický kontext)
- legenda (Záhořovo lože – náboženský motiv pokání)
- vyznačují se pochmurným dějem, tragickým koncem, marným bojem s nadpřirozenem a nepřiměřeným trestem
Lyrický subjekt a typy promluv
- používá 3. osobu tj. er-forma (objektivní vypravěč)
- lyrický subjekt čtenáři popisuje velmi detailně, co postavy dělají (Svatební košile) a také hodnotí, co udělaly dobře nebo špatně (Štědrý den)
- V „Dceřině kletbě“ z úst matky vyznívá důkaz viny
- O vlastnostech některých postav hovoří také hlavní postavy některých básní (nevěsta ze Svatební košile o svém milém nebo ve Zlatém kolovratu batole o starci-léčiteli)
- V „Pokladu“ lyrický subjekt mluví o vypravěči-starci, který o vdově a pokladu vypráví dětem
Postavy
- Kytice – zemřelá matka, siroty (7 dítek)
- Poklad – matka (vdova) a její dítě, starý vypravěč
- Svatební košile – mladá dívka (nevěsta) a dívčin milý (mrtvý)
- Polednice – matka, dítě, polednice (nadpřirozená bytost), otec
- Zlatý kolovrat – babice (macecha), její dcera, nevlastní dcera Dornička, mladý král, kouzelný stařec
- Štědrý den – Marie a Hana (dvě dívky), Marie zemře
- Holoubek – mladá vdova a její nový manžel (vrah prvního manžela)
- Záhořovo lože – poutník, Záhoř (zločinec, lupič, kajícník)
- Vodník – matka, dcera, vodník, vodníkovo dítě
- Vrba – pán a jeho paní, babka (pěstounka), sirotek (syn páně a paní)
- Lilie – dívka, pán, jejich syn, pánova matka (zlá tchyně)
- Dceřina kletba – matka, dcera (která proklíná)
Vyprávěcí způsoby
- přímá řeč – časté dialogy postav, které zvyšují dramatičnost
- nepřímá řeč
- polopřímá řeč
Jazykové prostředky a jejich funkce
- K napětí slouží: úsporný jazyk, velmi krátké věty, baladická zkratka (zhuštění času i děje), citoslovce místo sloves, přímá řeč, básně jsou psány gnomickým veršem, který je krátký a hutný
- Básně jsou snadno zapamatovatelné díky rýmům a rytmu, mají dějový spád a dramatičnost
- Jazyk je spisovný, ale archaismy a historismy (dnes zastaralý) – např. „bodejž“, „kdos“, „proň“
- Zvukomalba – napodobování zvuků (citoslovce „bouch, bác“)
Tropy, figury a jejich funkce
Básnické prostředky – tropy:
- metafora – přenesení významu (sníh na šedé hlavě = stáří)
- personifikace – Kytice (duše její se vrátila), světélka laškují
- inverze – z Kytice (……vlasti naší milé) – obrácený slovosled
- alegorie – celá báseň Kytice je alegorie (matka = vlast, děti = národ), také ve Věštkyni jsou alegorie
- přirovnání – ve Svatební košili (bílé jako sníh)
- eufemismus – zjemnění (na něm roste trávníček = hrob)
- epiteton – básnický přívlastek (milá vlast)
Figury:
- anafora = slova na začátku veršů se opakují → „Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.“ → Svatební košile
- epifora = opakují se slova nebo skupiny slov na konci za sebou jdoucích vět nebo veršů → „Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce“ → Svatební košile
- apostrofa – oslovení nepřítomné osoby nebo abstraktního pojmu („Kriste pane“)
- řečnická otázka – otázka, na kterou se neočekává odpověď
- gradace – stupňování
Veršová výstavba
- rým: sdružený (aa bb) a střídavý (ab ab) – nejčastější je střídavý
- verš: přízvučný, gnomický (krátký a hutný)
- rytmus: trochej (– ◡), ale objevuje se i jamb (◡ –) a daktyl (– ◡ ◡)
- stopa: různá podle básně
Kontext
Kontext autorovy tvorby
- Kytice vyšla knižně poprvé v roce 1853 pod názvem „Kytice z pověstí národních“ (nakladatel Jaroslav Pospíšil).
- Některé Erbenovy básně vyšly již dříve v novinách a časopisech (Polednice 1840, Poklad 1838).
- Druhé vydání 1861 – přidána balada Lilie + oddíl Písně + rozšířené Poznamenání.
- Poslední vydání za života 1864.
- Vychází v období bachovského absolutismu (1849-1859) ve 3. fázi Národního obrození (romantismus).
- Erben na Kytici pracoval přes 20 let (nejstarší báseň Polednice z r. 1834, nejmladší z let 1851-1852).
- Je to jediné autorovo vrcholné původní básnické dílo.
- Další díla: pohádky (Zlatovláska, Hrnečku vař!), sběratelská činnost (Prostonárodní české písně a říkadla)
Literární/obecně kulturní kontext
- Karel Jaromír Erben (1811-1870) – představitel českého romantismu, konkrétně objektivního/folkloristického romantismu
- Některé prvky mají klasicistní charakter (pevný mravní řád, etický princip, ponaučení), ale celkově je dílo romantické (nadpřirozené bytosti, lidová slovesnost, mytologie)
- Zlatý kolovrat si vypůjčil námět od B. Němcové, některé motivy od jiných romantiků – B. Němcová, K. H. Mácha
- Erben vs. Mácha: Erben = objektivní romantismus (lidová slovesnost, morální ponaučení), Mácha = subjektivní romantismus (osobní prožitky, individualismus)
ROMANTISMUS
- umělecký a filozofický směr konce 18. století a 1. poloviny 19. století
- převládá cit nad rozumem
- časté čerpání z lidové slovesnosti a národní mytologie
- zájem o minulost (zejména středověk) a exotické země
- hrdinové jsou často něčím výjimeční, někdy autobiografičnost (u subjektivního romantismu)
- děj často v přírodě, na vesnici, vzdálen od měst
- v české literatuře: romantismus je propojen s Národním obrozením, má vlastenecký a kolektivní charakter (na rozdíl od individualistického západoevropského romantismu)
- Subjektivní romantismus: autor vyjadřuje vlastní pocity a prožitky (Mácha)
- Objektivní romantismus: autor čerpá z lidových tradic, předává kolektivní moudrost a morální ponaučení (Erben, Tyl)
