Kniha: Hamlet, králevic (princ) dánský
Autor: William Shakespeare
Rozbor přidal(a): Alenka
Vloženo na: Studijni-svet.cz
- Kontext doby:
Dílo spadá do období anglické renesance.
Znaky doby:
– 14. – 17. století
– počátky v bohaté Itálii
– název pochází z francouzského la renaissance = znovuzrození, ve smyslu zvonuobjevení
antiky, jejíž kultura se stává vzorem
– vliv zámořských objevů, vzestup měšťanstva a měst, rozvoj společenských i přírodních věd
= lidé se soustřeďují především na pozemské věci, světské záležitosti, užívají si života,
smyslových vjemů, spoléhají na svůj rozum a vědecké poznatky
– rozvoj literatur v národních jazycích,…
- Kontext tvorby:
William Shakespeare (1564 – 1616) – nesporně největším dramatikem nejen anglické, ale i světové literatury. Nedostatečné zprávy o jeho životě vedly k různým dohadům, dodnes si nejsme např. jisti, kolik her vlastně napsal.
Hamlet spadá do jeho druhého tvůrčího období, autor zažívá velká životní zklamání, což se odráží i v dalších dílech z této epochy (Othello, mouřenín benátský, Mackbeth, Antonius a Kleopatra,…). Publikum si žádalo i komedie (Večer tříkrálový, …).
Pozn.: Nejslavnějším dílem je bezesporu tragédie na nepůvodní téma Romeo a Julie – z prvního tvůrčího období.
Náměty svých her čerpal z nejrůznějších zdrojů: ze života slavných osobností, z italských a francouzských renesančních povídek i ze starých kronik. Vynikal jedinečnou představivostí a smyslem pro realizaci jevištní akce. Do úst svých hrdinů dovedl vkládat úvahy o běžné životní skutečnosti i hluboké zamyšlení nad smyslem lidské existence. Jevištním slovem a dramatickou akcí vyjádřil čistotu a vznešenost citu i hloubku vášně, sny, bezohlednou lačnost po slávě a zisku, sobeckost i nenávist.
Znaky shakespearovského dramatu:
– neomezenost látky, času a místa (dodnes tematicky živá díla, témata se snadno aplikují i
do současnosti doby a do dnešních lokací)
– uvěřitelní hrdinové se svými kladnými i zápornými stránkami (nikdo není jen černý nebo
bílý, kladný nebo záporný)
– důležité postavení zaujímají i postavy žen – často silné, nepodřízené, samostatně rozhodující
o svém životě, doplňují je ženy lidové – laskavé chůvy,…
– trvá vliv antického dramatu – např. v existenci chóru (= sboru komentujícího děj,
u Shakespeara uvádí do situace na počátku her – forma prologu = úvodu)
– naopak už ale nedodržuje antická pravidla tragédií – zásady 3 jednot: jednota času (= dílo se
smí odehrát pouze v reálném čase, max. ale ve 24 hodinách), jednota místa (= dílo se smí
odehrávat pouze na jednom místě, nejčastěji tedy v neurčitém paláci, změna kulis není
přípustná), jednota děje (= nejsou povoleny vedlejší odbočky od hlavního děje)
– představení se hrála bez kulis (nebo jen s jejich náznaky) za denního světla, herci chodili
v těžkých a bohatě zdobených kostýmech
– jeho tvorba je považována za vrchol tzv. alžbětinského divadla – anglické drama rozvíjející
se v období vlády Alžběty I., která také značně divadlo finančně podporovala (včetně
divadelní budovy The Globe, které byl Shakespeare spolumajitelem)
– hráli pouze muži (a to i ženské role)
- Formální stránka:
Literární žánr: drama(= divadelní hra)
Literární druh: veršovaný jazyk – poezie (u vznešených postav) se střídá s prózou (u nejnižších vrstev)
Literární útvar: tragédie (= jeden z hlavních dramatických žánrů, se smutným, tragickým zakončením, truchlohra)o 5 dějstvích (počet dějství po vzoru antických tragédií)
Kompozice: jedno z nejrozsáhlejších autorových dramat (dvakrát tak dlouhé než Othello). Hra je oživena změnami stylů – od „duchařských“ scén, přes dlouhé filozofické úvahy až k akčnímu souboji.
Jazyk díla: celkově je jazyk velmi pestrý (Shakespeare je označován za spisovatele s největší slovní zásobou, na základě jeho děl se ve staré Anglii vytvářely slovníky), přesto je jazyk velmi srozumitelný, vychází vstříc tehdejšímu publiku (značnou část tvořily nejnižší nevzdělané vrstvy Londýňanů).
- Obsahová stránka:
Prostředí díla: převážně dánský hrad Elsinor
Čas díla: autorova současnost (počátek 17. st.)
Děj: Na jeho hradbách dánského hradu Elsinor se zjevuje duch Hamletova mrtvého otce. Králevic se od něj dozvídá, že byl zavražděn svým bratremClaudiem, který pojal Hamletovu matku následně za manželku, a sám se tak stal králem.
Hamlet od té chvíle nemyslí na nic jiného než na pomstu. Předstírá šílenství, aby snáze odhalil smýšlení lidí ze svého okolí. Není si zcela jist strýcovou vinou a hledá možnost ověření. Tu přinášejí potulní herci. Hamlet do jejich hry vloží pasáž popisující královu vraždu a čeká na strýcovu reakci. Ten svým úprkem potvrdí, že je vinen. Hamlet ovšem znovu váhá se svou pomstou, když vidí, jak se strýc snaží modlitbou očistit.
Při rozhovoru s matkou princ nechtěně zabíjí Polonia, otce milované Ofélie (někdo se skrývá za závěsem, proto osobu probodne). Ofélie zešílí, utone.
Strýc Claudius odhaluje Hamletovo předstírané šílenství, posílá jej do Anglie, kde má být popraven. Ten však lest odhalí a vrátí se zpět do Dánska, kde je svědkem Oféliina pohřbu (známé vtipné až sarkastické poznámky hrobníků na adresu mrtvé Ofélie). Laertes viní Hamleta z podílu na smrti své sestry a vyzývá ho k souboji. Ten je nerovný, protože Claudius tajně napustí jeho meč jedem. Když Hamlet zjistí zradu, vytrhne Laertovi otrávený meč a probodne jím Laerta i krále. Umírá i Hamletova matka (otrávila se vínem určeným pro Hamleta). Nakonec svým zraněním podléhá i sám Hamlet (byl na počátku souboje škrábnut otráveným mečem). Vymírají tak oba rody.
Hlavní postavy a jejich charakteristika:
I když autor čerpá z antických vzorů, nejsou jeho hrdinové v rukou osudu, naopak, plně ve znaku renesance, mohou sami ovlivnit své životy. Příčinou renesanční tragédie je většinou lidská vášeň nebo náhoda (ne osud, proti němuž je vzpoura marná).
Centrální postavy tvoří dva rodinné kruhy. Královský (Hamlet, jeho strýc – král Claudius, královna Gertruda, duch zemřelého krále) a kruh rodiny nejvyššího komořího Polonia(jeho dcera Oféliea syn Laertes). Hamlet je s oběma spojen.
Claudius: personifikací (= zosobněním) zkaženosti a upadajících hodnot, tragičnost jeho postavy je dána tím, že ačkoli si je vědom svých hříchů, a dokonce prosí Boha o jejich odpuštění, vnitřně, ve své duši, cítí klid bez jakýchkoli výčitek, což mu znemožňuje upřímnou lítost, a tudíž i očištění od vin. Je zrádný, zákeřný a podlý, neschopný vlády, ale ctižádostivý.
Hamlet: prakticky vystupují dva – jeden bláznivý, vyžívající se ve slovních hříčkách, a druhý racionální, vážný, bažící po pomstě. Jeho touhu počinu, který by naplnil spravedlnost, oslabují neustálé pochybnosti a nedůvěra ve vlastní síly.
Horatio: Hamletův nejlepší přítel, čestný a spravedlivý
Polonius:nejvyšší královský komoří, svou oddaností králi je až směšný
Vysvětlení názvu díla: podle hlavní postavy a jejího postavení
- Vliv díla:
Shakespearova dramatická tvorba přerůstá časový i společenský rámec své doby a zůstává stále živá a pochopitelná i dnešnímu divákovi. I dílo Hamlet se stalo inspirací pro mnoho dalších spisovatelů (Karel Čapek, Emil František Burian, Ivan Vyskočil,…).
