Kniha: Cizinec
Autor: Albert Camus
Rozbor přidal(a): Veronika
Vloženo na: Studijni-svet.cz
O autorovi – Albert Camus
francouzský existencionalista
gymnázium, filosofie, ve 30. letech člen komunistické strany, vyhoštěn z Alžíru, odešel do Francie
redaktor Paris-Soir, přítel Sartra, se kterým se po prudké polemice Člověk revoltující rozchází
r. 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, zahynul při havárii
Dílo
filozofický spis
Mýtus o Sisyfovi – představa předběžné morálky
novely
Cizinec, Pád
dramata
Caligula – hra, která staví na poznání absurdity bytí, Nedorozumění, Spravedliví aj.
Mor – popis chování lidí v městě zamořeném morem očima lékaře
Literárně-historický kontext díla
-filozofický směr rozvíjený za předpokladu, že „existence předchází esenci“ (Sartre)
-přímá reakce na události doby, reakce na tíživou situaci během války a po válce
-zachycují krizi měšťácké společnosti a její dopad na jedince – izolovaného, plného úzkosti
-v mezních situacích prožívá stav beznaděje, zoufalství, hnusu
-představitelé: Jean-Paul Sartre, Albert Camus
Tvorba – Albert Camus
jádrem jeho díla je otázka smyslu života
člověk si tuto otázku pokládá s vědomím nutnosti zemřít
absurdita lidské existence spočívá v protikladu mezi nesmyslností života a neustálou snahou jeho smysl nalézt
základní téma: poznání vědění a vyvození důsledků z tohoto poznání
Hlavní téma
odcizenost vlastního já, absurdita člověka, lhostejnost k vlastnímu osudu, nahodilost činů
Postavy
Mersault – obyčejný úředník z Alžíru, na odcizenost a absurditu člověka reaguje zcela lhostejně, cítí se cizincem ve svém okolí i svém nitru
přítelkyně Marie, přátelé Raymond a Masson, soused Salamano
advokát, vyšetřující soudce – oba hledají v Mersaultově případu „něco víc“, nechápu jeho lhostejnost k vlastnímu osudu, ani nahodilost jeho činů – vraždy
Děj
Hrdina Mersault zastřelí na pláži Araba (nemotivovaná, náhodná vražda), je zatčen vyšetřován a odsouzen k trestu smrti. Jako přitěžující okolnost je mu též přičítáno, že neplakal na pohřbu své matky. Svým lhostejným jednáním pobuřuje ostatní aktéry děje – Marii, ale zejména soudce a advokáta, kteří nechápou jeho chování.
Kompozice
novela – dělení do kapitol, rozděleno na dvě části
vypravěčem románu je hlavní hrdina Mersault, ich forma
citově nezaujatý způsob vyprávění
2 kontrastní části:
zážitky od úmrtí matky, milostného vztahu s bývalou kolegyní přes lidi, které poznává, až po chvíli, kdy zastřelí Araba (sugestivní a emocionální popis)
strohý popis pobytu ve vězení, výslechů, procesu a odsouzení k trestu smrti
Jazyk
hovorový jazyk postav, jednoduché dialogy, nespisovné výrazy, vulgarismy (např. když Raymond mluví o své bývalé přítelkyni)
obsáhlé pasáže myšlenkových pochodů hlavní postavy Mersaulta (hlavně ve vězení), nahlédnutí do nitra postavy – proud aktuálních myšlenek (lhostejnost při „výkladu“ vyšetřujícího soudce nebo při rozhovoru s advokátem)
popis vlastních pocitů (viz. ukázka – fyzický stav à horko… – zastřelení Araba)
výpravné popisné pasáže – popis děje (pohřeb matky)
téměř básnická vyjádření (viz. ukázka – slunce na pláži, horko…)
Úpal se už nedal snést, a tak jsem se pohnul kupředu. Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá čepel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen najednou na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli mi oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil hustý řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hledané bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla a kukly se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.
(závěr první části)
