Babička – rozbor díla k maturitě

» Novinka 🔥 Rozbor této knihy máme také jako video! 🎞️🎬 «

Babička

Kniha: Babička

Autor: Božena Němcová

Autor rozboru: Tereza CZ

Božena Němcová (*1820 – †1862)

Vlastním jménem Barbora Panklová. Česká spisovatelka, sběratelka lidových pohádek a pověstí a jedna ze zakladatelek novodobé české prózy.
Podle tradičně uváděných údajů se narodila 4. února 1820 ve Vídni. Přesné datum a okolnosti jejího narození jsou však předmětem historických diskusí.
Dětství prožila v Ratibořicích u České Skalice. Velký vliv na ni měla její babička Marie Magdaléna Novotná, která se později stala inspirací pro její nejslavnější dílo.
V mládí pobývala také ve Chvalkovicích, kde se vzdělávala a seznamovala s literaturou.
V sedmnácti letech se provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. Kvůli jeho zaměstnání se rodina často stěhovala, mimo jiné pobývala v Praze a na Chodsku.
Měla čtyři děti. Smrt nejstaršího syna Hynka v roce 1853 ji hluboce zasáhla a ovlivnila její další život i literární tvorbu.
V Praze se stýkala s významnými českými vlastenci a literáty. Na Chodsku a při cestách na Slovensko sbírala lidové pohádky, pověsti a tradice a zajímala se o život prostých lidí.
Její manželství nebylo šťastné a rodina se potýkala s vážnými finančními problémy. Obtížnou životní situaci zhoršovaly také nemoci a politický tlak kvůli vlasteneckým aktivitám.
Ve své tvorbě se věnovala venkovskému životu, sociálním rozdílům, postavení žen, spravedlnosti, rodinným vztahům a lidské dobrotě. Realistické zachycení skutečnosti často spojovala s idealizací morálních hodnot.
Nejslavnější dílo Babička napsala v období osobního utrpení, kdy se prostřednictvím vzpomínek vracela ke šťastnějšímu dětství. Kniha vyšla v roce 1855.
Zemřela 21. ledna 1862 v Praze ve věku jednačtyřiceti let. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově.

Další díla:

Divá Bára – Povídka o odvážné a nezávislé dívce, která čelí předsudkům a pověrčivosti vesnické společnosti.
V zámku a v podzámčí – Próza zobrazující sociální rozdíly mezi bohatými a chudými, lidskou nespravedlnost a pokrytectví.
Karla – Povídka o matce, která vydává svého syna za dívku, aby ho ochránila před vojenskou službou.
Pohorská vesnice – Rozsáhlá próza o venkovském společenství, mezilidských vztazích a představě spravedlivé společnosti.
Pan učitel – Povídka vyzdvihující význam vzdělání, výchovy a laskavého přístupu učitele k dětem.
Národní báchorky a pověsti – Soubor literárně upravených českých lidových pohádek a pověstí.
Slovenské pohádky a pověsti – Sbírka příběhů inspirovaných slovenskou lidovou slovesností.
Obrazy z okolí domažlického – Národopisné črty zachycující život, zvyky a tradice obyvatel Chodska.

Literárně-historický kontext

Česká literatura 1. poloviny 19. století a 50. let 19. století (národní obrození, počátky realismu)

Božena Němcová tvořila v závěrečném období českého národního obrození, kdy se rozvíjela česky psaná literatura a posilovalo národní uvědomění.
Národní obrození bylo kulturní a společenské hnutí usilující o obnovu významu českého jazyka, rozvoj národní kultury, literatury a zachování českých tradic.
Její tvorba stojí na pomezí romantismu a realismu. Realistické zachycení každodenního života, venkovského prostředí a společenských vztahů propojuje s idealizací dobrých lidských vlastností.
Po revolučním roce 1848 se v české literatuře postupně prosazoval realismus, který kladl důraz na věrohodné zobrazování skutečnosti, běžných lidí, jejich prostředí, mezilidských vztahů a sociálních problémů.
V době vydání Babičky roku 1855 panoval v habsburské monarchii Bachův absolutismus, spojený s politickým útlakem, cenzurou a omezováním občanských svobod.
Venkovská próza zachycovala život prostého obyvatelstva, lidové zvyky, tradice, jazyk a rodinné vztahy. Současně mohla upozorňovat na sociální nerovnosti, předsudky a nespravedlnost.
Realismus se projevuje podrobným popisem skutečného prostředí, každodenní práce, lidových obyčejů a postav inspirovaných skutečnými lidmi.
Romantismus kladl důraz na city, přírodu, výjimečné lidské osudy, nešťastnou lásku a tragické konflikty. V Babičce je jeho vliv patrný především v příběhu Viktorky.
Harmonický obraz rodiny, domova a tradičních hodnot zároveň připomíná biedermeier, kulturní směr zdůrazňující klidný rodinný život, mravnost, pracovitost a soukromé štěstí.
Dílo Babička představuje idealizující podobu realismu. Autorka věrohodně zachycuje venkovské prostředí a lidové tradice, ale některé postavy a vztahy záměrně idealizuje, aby zdůraznila lidskou dobrotu, spravedlnost a vzájemnou pomoc.

Další autoři:

Karel Havlíček Borovský – Král Lávra, Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra
Karel Jaromír Erben – Kytice, Prostonárodní české písně a říkadla
Karel Hynek Mácha – Máj, Cikáni
Charles Dickens – Oliver Twist, David Copperfield
Honoré de Balzac – Otec Goriot, Lidská komedie
Nikolaj Vasiljevič Gogol – Revizor, Mrtvé duše

Rozbor díla: Babička

Základní charakteristika:

Literární druh: epika
Literární žánr: rozsáhlá povídka
Literární forma: próza
Literární směr: počátky českého realismu s romantickými a idealizujícími prvky
První vydání: 1855
Podtitul: Obrazy z venkovského života
Význam názvu: Název odkazuje na ústřední postavu babičky, která představuje vzor lidské dobroty, moudrosti, skromnosti a tradičních morálních hodnot. Podtitul vystihuje kompozici díla tvořenou jednotlivými obrazy a příběhy z venkovského života.

Téma a motivy:

Téma: Harmonický život na českém venkově a působení moudré babičky na její rodinu a ostatní obyvatele Ratibořického údolí. Dílo zachycuje rodinné vztahy, výchovu dětí, předávání zkušeností mezi generacemi, lidové tradice, víru a každodenní život prostých lidí.
Motivy: Rodina, domov, dětství, stáří, smrt, láska, příroda, venkovská práce, chléb, kolovrat, vřeteno, modlitba, křesťanská víra, lidové zvyky, pohádky, pověsti, Vánoce, Velikonoce, dožínky, masopust, střídání ročních období, vzájemná pomoc, sociální rozdíly, nešťastná láska, Viktorka, splav, Staré bělidlo a ratibořický zámek.

Hlavní myšlenka:

Autorka oslavuje lidskou dobrotu, moudrost, pracovitost, skromnost a vzájemnou pomoc. Babička představuje ideál člověka, který žije v souladu s přírodou, rodinou, ostatními lidmi a vlastními morálními zásadami. Svým životem dokazuje, že skutečná hodnota člověka nezávisí na majetku ani společenském postavení, ale na charakteru a dobrých skutcích.
Dílo zdůrazňuje význam rodiny, domova, tradic, víry a předávání zkušeností mezi generacemi. Zároveň ukazuje, že lidský život nemusí být vždy šťastný a harmonický, což připomínají tragické osudy Viktorky a Hortensie. Hlavní poselství spočívá v přesvědčení, že člověk může svou laskavostí, spravedlností a ochotou pomáhat pozitivně ovlivnit život ostatních.

Vypravěč:

Typ vypravěče: převažuje vševědoucí vypravěč stojící mimo děj, který zná myšlenky, pocity a osudy jednotlivých postav.
Způsob vyprávění: převážně er-forma, tedy vyprávění ve 3. osobě. V úvodu se objevuje ich-forma, protože autorka osobně vzpomíná na svou babičku a přímo ji oslovuje.
Vyprávění doplňují rozsáhlé popisy přírody, domácností, venkovských zvyků a postav. Významnou úlohu mají dialogy, přímá řeč, vzpomínky a samostatná vyprávění postav, například myslivcovo vyprávění o Viktorce.

Kompozice:

Dílo obsahuje úvod a 18 kapitol označených římskými číslicemi. Úvod má charakter osobní vzpomínky na milovanou babičku a závěrečná kapitola zachycuje její poslední životní období, smrt a pohřeb.
Kompozice je převážně chronologická, ale obsahuje retrospektivní vyprávění a vzpomínky jednotlivých postav na události z minulosti.
Jedná se o pásmovou a epizodickou kompozici. Kniha nemá jednu výraznou dějovou zápletku, ale tvoří ji řada volně propojených obrazů venkovského života.
První dějové pásmo zachycuje příjezd babičky na Staré bělidlo, její začlenění do rodiny, výchovu vnoučat a seznamování s obyvateli Ratibořického údolí.
Druhé dějové pásmo se zaměřuje na každodenní život a střídání ročních období, s nimiž souvisejí lidové svátky, slavnosti, práce a tradice.
Do hlavního vyprávění jsou vloženy samostatné příběhy dalších postav, především tragický osud Viktorky, milostný příběh Kristly a Jakuba Míly nebo příběh kněžniny schovanky Hortensie.
V díle se prolíná cyklický čas přírody s lineárním plynutím lidského života. Významný je kontrast mezi harmonickým životem na Starém bělidle a tragickým osudem Viktorky. Závěr přináší přirozené završení babiččina života.

Jazyk a styl:

Převažuje spisovná čeština odpovídající podobě jazyka v polovině 19. století, doplněná lidovými výrazy, nářečními prvky a hovorovou mluvou.
Objevují se archaismy a historismy, například „všickni“, „mošinka“, „fěrtoch“ nebo „mezulánka“. Tyto výrazy přibližují dobové prostředí a způsob života venkovského obyvatelstva.
Časté jsou zdrobněliny, například „babička“, „vnoučátka“, „robátko“ nebo „sednička“. Dodávají vyprávění citový a laskavý charakter.
Autorka využívá lidová přísloví, pořekadla, pranostiky a ustálená slovní spojení, která vyjadřují životní zkušenosti a moudrost prostých lidí.
Text obsahuje rozsáhlé popisy přírody, venkovských obydlí, oděvů, domácích prací, náboženských obřadů a lidových slavností. Popisné pasáže často převažují nad samotnými dějovými událostmi.
Vyskytují se dlouhá souvětí, starší slovosled a obrazná vyjádření. Autorka střídá vyprávění s popisy a dialogy, které pomáhají charakterizovat jednotlivé postavy.
Styl je převážně vyprávěcí a popisný, místy lyrický, zejména při zachycování přírody, rodinných vztahů a nostalgických vzpomínek na dětství.
Důležitým prostředkem je přímá řeč, která oživuje vyprávění, přibližuje povahu postav a zachycuje jejich přirozený způsob vyjadřování.

Básnické prostředky v díle:

Epizeuxis (opakování): „Dávno, dávno již tomu“ – opakování zdůrazňuje nostalgii a silný citový vztah autorky k babičce.
Přirovnání: „bílé vlasy jako sníh“ – přirovnání pomáhá vytvořit názorný obraz babiččina vzhledu.
Metafora: „Obraz její odtisknut v duši mé“ – obrazné vyjádření hluboké a trvalé vzpomínky na milovanou babičku.
Eufemismus: „Dávno již odpočívá v chladné zemi!“ – zjemněné vyjádření smrti.
Personifikace: „Země ještě jako zemdlená odpočívá“ – přírodě jsou přisuzovány lidské vlastnosti a projevy.
Zdrobněliny: „robátko“, „kuřátka“, „vnoučátka“ – vyjadřují náklonnost, laskavost a citový vztah k dětem a zvířatům.
Citově zabarvená oslovení: „Moje zlaté děti, moje holátka“ – vyjadřují babiččinu něžnost a lásku k vnoučatům.
Přísloví: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“ – vyjadřuje životní zkušenost a lidovou moudrost.
Kontrast: harmonický život babičky oproti tragickému osudu Viktorky; prostý život venkovského lidu oproti prostředí zámecké šlechty.
Symbolika: chléb představuje obživu a úctu k práci, kolovrat pracovitost, Staré bělidlo domov a střídání ročních období přirozený koloběh lidského života.

Časoprostor:

Děj se odehrává v první polovině 19. století na českém venkově, především v Ratibořicích u České Skalice ve východních Čechách.
Hlavním místem je Staré bělidlo, kde žije rodina Proškových společně s babičkou. Dalšími významnými místy jsou Ratibořický zámek, mlýn, myslivna, hospoda, okolní lesy, louky a řeka Úpa.
Významným místem je Viktorčin splav, který se pojí s tragickým osudem Viktorky a vytváří kontrast k harmonickému prostředí Starého bělidla.
Důležitou úlohu hraje střídání ročních období, které určuje rytmus venkovského života, zemědělských prací, svátků a lidových tradic.
Vyprávění zachycuje delší časové období od příjezdu babičky na Staré bělidlo přes dospívání jejích vnoučat až po její stáří a smrt.

Společenské poměry a symboly v díle:

Staré bělidlo: Symbol domova, rodinného bezpečí, soudržnosti a harmonického soužití. Představuje prostředí, ve kterém se předávají tradice a zkušenosti mezi generacemi.
Babička: Symbol lidské moudrosti, dobroty, skromnosti, pracovitosti, křesťanské víry a tradičních morálních hodnot. Její autorita nevychází z majetku ani společenského postavení, ale ze zkušeností a dobrých skutků.
Chléb: Symbol obživy, práce a úcty k Božím darům. Babička učí děti, že se chlebem nesmí plýtvat, protože představuje výsledek lidské práce a základ života.
Kolovrat a vřeteno: Symboly pracovitosti, trpělivosti a tradičního venkovského způsobu života. Babička je zvyklá neustále pracovat a svou činností jde příkladem ostatním.
Střídání ročních období: Symbol přirozeného koloběhu života, času, lidského stárnutí a obnovy přírody. Venkovský život je s tímto rytmem úzce propojen.
Stará jabloň: Strom, který postupně usychá stejně jako babička ztrácí síly. Jeho zánik symbolicky předznamenává konec babiččina života.
Viktorčin splav: Místo spojené s tragédií, nešťastnou láskou a lidským utrpením. Připomíná, že svět není vždy harmonický a spravedlivý.
Ratibořický zámek: Představuje svět šlechty, společenských rozdílů a vyššího postavení. Vztah babičky a kněžny však ukazuje možnost vzájemného respektu mezi lidmi z různých společenských vrstev.
Kněžna Zaháňská: Symbol idealizované šlechty, která dokáže ocenit moudrost prostých lidí a pomáhat potřebným. Její přístup představuje autorčinu představu spravedlivějších společenských vztahů.
Viktorka: Představuje tragický osud člověka poznamenaného nešťastnou láskou, duševním utrpením a osamělostí. Její příběh kontrastuje s ideálem poklidného rodinného života.
Křesťanská víra: Významná součást venkovského života a babiččina myšlení. Projevuje se v modlitbách, náboženských svátcích, úctě k životu, pokoře, odpuštění a pomoci druhým.

Postavy:

Babička: Hlavní hrdinka, inspirovaná skutečnou babičkou Boženy Němcové Marií Magdalénou Novotnou. Je starší, prostě oblečená, má bílé vlasy a laskavou tvář. Je moudrá, zkušená, pracovitá, skromná, spravedlivá, obětavá a hluboce věřící. Miluje svou rodinu a vnoučata, která vychovává k úctě k přírodě, práci, víře a lidovým tradicím. Zachovává staré obyčeje, vypráví pohádky a pověsti, pomáhá chudým a poskytuje rady obyvatelům údolí. Její přirozená autorita vychází z laskavosti a životních zkušeností. Představuje idealizovaný vzor člověka s vysokými morálními hodnotami.
Barunka: Nejstarší vnučka babičky a literární obraz samotné Boženy Němcové v dětství. Je citlivá, zvídavá, bystrá, poslušná a přemýšlivá. Má k babičce velmi blízký vztah, ráda poslouchá její vyprávění a zajímá se o přírodu i lidové tradice. Babičku považuje za svůj vzor. Později odjíždí na studia a vrací se, aby se s umírající babičkou rozloučila.
Jan: Jeden z Barunčiných mladších bratrů. Je živý, neposedný, zvídavý a rád objevuje okolní svět. Společně se sourozenci prožívá s babičkou každodenní dobrodružství a postupně se učí jejím životním zásadám.
Vilém: Další Barunčin mladší bratr, hravý a zvídavý chlapec. Stejně jako Jan rád poslouchá babiččiny příběhy a účastní se rodinných procházek a venkovských slavností.
Adélka: Nejmladší ze čtyř sourozenců při babiččině příjezdu, milá, zvědavá a učenlivá holčička. Babička ji má velmi ráda a od útlého dětství se podílí na její výchově.
Tereza Prošková: Babiččina nejstarší dcera a matka Barunky, Jana, Viléma a Adélky. Je pracovitá, starostlivá, rozumná a poněkud přísnější. Pracuje jako kastelánka a je ovlivněna panským prostředím, což ji v některých názorech odlišuje od její prosté matky. Přesto babičku miluje a váží si její pomoci v domácnosti.
Jan Prošek: Terezin manžel a otec dětí. Je srdečný, dobrosrdečný a pracovitý. Pochází z německy mluvícího prostředí a česky příliš neumí, což zpočátku komplikuje jeho komunikaci s babičkou. Přesto mezi nimi vzniká vzájemná úcta a dobrý vztah.
Kněžna Zaháňská: Bohatá, vzdělaná a laskavá šlechtična. Je dobrosrdečná, spravedlivá a štědrá. Zaujme ji babiččina přirozená moudrost a váží si její upřímnosti. Přestože pocházejí z odlišných společenských vrstev, vzniká mezi nimi vztah založený na vzájemném respektu. Kněžna pomáhá chudým lidem a zasahuje také do osudů Kristly, Míly a Hortensie.
Hortensie: Mladá kněžnina schovanka pocházející z Itálie. Je krásná, citlivá, milá, vzdělaná a umělecky nadaná. V Itálii se zamilovala do malíře, který ji učil kreslit. Kněžna pro ni původně zamýšlí sňatek s jiným mužem. Díky babiččině přímluvě se může provdat za milovaného malíře. Její štěstí však netrvá dlouho, protože po roce manželství umírá a zanechává po sobě malého syna.
Viktorka: Původně krásná, veselá a oblíbená venkovská dívka ze Žernova. Její život tragicky poznamená osudová náklonnost k tajemnému černému myslivci, vojákovi, který ji neustále pronásleduje. Přestože se ho zpočátku bojí, nakonec za ním odejde a opustí rodinu i svého původního snoubence. Po návratu ztratí duševní rovnováhu a žije osaměle v lese. Porodí dítě, které podle vyprávění vhodí do vody u splavu. Mezi vesničany vzbuzuje strach, lítost i soucit. Její život končí tragicky během bouře, kdy ji zasáhne blesk. Představuje romantickou postavu poznamenanou nešťastnou láskou a utrpením.
Kristla: Mladá venkovská dívka z hospodské rodiny. Je upřímná, věrná, citlivá a zamilovaná do Jakuba Míly. Jejich vztah ohrožuje jeho odvod na dlouhou vojenskou službu. Díky babiččině pomoci a zásahu kněžny se nakonec mohou vzít.
Jakub Míla: Mladý, čestný a pracovitý muž, který miluje Kristlu. Je odveden na vojnu, což ohrožuje jejich společnou budoucnost. Po přímluvě babičky a zásahu kněžny se může vrátit domů a oženit se s Kristlou.
Mlynář a jeho rodina: Obyvatelé místního mlýna, kteří patří mezi babiččiny známé. Mlynář je veselý, hovorný a pohostinný člověk. Rodina představuje tradiční venkovské prostředí, přátelství a sousedskou soudržnost.
Myslivec Beyer: Muž pocházející z horského prostředí, který vypráví o přírodě, životě v horách a zkušenostech s místními obyvateli. Jeho vyprávění rozšiřuje obraz venkovského světa a vztahu člověka k přírodě.
Rodina Kudrnových: Chudá venkovská rodina, která se potýká s existenčními problémy. Její osud ukazuje sociální rozdíly a důležitost vzájemné pomoci. Babička se snaží rodině pomoci a zmírnit její těžkou životní situaci.
Sultán a Tyrl: Dva psi rodiny Proškových, kteří patří ke každodennímu životu na Starém bělidle a doprovázejí děti při jejich hrách a procházkách.

Děj:

Příběh začíná osobní vzpomínkou autorky na milovanou babičku, která již zemřela, ale v jejím srdci a vzpomínkách stále žije. Samotné vyprávění se následně vrací do minulosti. Babička žije spokojeně v malé pohorské vesnici poblíž slezských hranic. Má syna a dvě dcery, které již vedou vlastní život. Jednoho dne dostane dopis od své nejstarší dcery Terezy Proškové. Ta se s manželem a dětmi stěhuje z Vídně do Čech, protože její muž získal zaměstnání ve službách kněžny. Tereza prosí matku, aby se k nim nastěhovala na Staré bělidlo. Babička se dlouho rozmýšlí, protože nechce opustit svůj domov, přátele a známé prostředí. Touha po dceři a vnoučatech, která dosud neviděla, je však silnější. Nakonec se rozhodne odjet. S sebou si bere několik osobních věcí, kolovrat, koťata a kuřátka. Po příjezdu ji radostně vítá celá rodina. Děti Barunka, Jan, Vilém a malá Adélka si ji zpočátku zvědavě prohlížejí, ale velmi rychle si ji oblíbí. Babička jim přiváží drobné dárky, vypráví příběhy a získává si jejich důvěru.

Na Starém bělidle se babička postupně zapojuje do každodenního života rodiny. Je zvyklá neustále pracovat, proto jí zpočátku vadí, že nemá tolik povinností jako ve svém původním domově. Dcera Tereza jí proto svěří část hospodářství. Babička dohlíží na domácnost, peče chléb, přede, stará se o zvířata a věnuje se výchově vnoučat. Učí děti vážit si práce, jídla, přírody a všech živých tvorů. Velký důraz klade na úctu k chlebu, který považuje za Boží dar. Děti vedle ní poznávají tradiční venkovské zvyky, lidové pověsti, pohádky a náboženské obyčeje. Babička jim vypráví příběhy ze svého mládí, vzpomíná na svého zesnulého manžela Jiřího a předává jim životní zkušenosti. Nejbližší vztah má s nejstarší vnučkou Barunkou, která s ní tráví mnoho času, ráda poslouchá její vyprávění a postupně přejímá její hodnoty. Babička učí děti také skromnosti, spravedlnosti, vlastenectví a pomoci slabším lidem.

Babička s vnoučaty často chodí na procházky do přírody a navštěvuje okolní obyvatele. Děti se seznamují s prostředím mlýna, myslivny, hospody, okolních lesů a luk. Poznávají léčivé byliny, zvířata a různé venkovské práce. Babička si postupně získává úctu všech obyvatel Ratibořického údolí. Lidé za ní přicházejí pro radu, protože je považována za moudrou, spravedlivou a laskavou ženu. Nikdy nikoho neposuzuje podle bohatství nebo společenského postavení. Pomáhá chudým rodinám, nemocným i lidem, kteří prožívají osobní trápení. Jedním z příkladů je chudá rodina Kudrnových, které se snaží pomoci v obtížné životní situaci. Babička tak postupně získává pověst člověka, který dokáže ostatní pochopit a najít správné řešení jejich problémů.

Při jedné procházce se babička s dětmi setkává s kněžnou Zaháňskou. Děti jí nabídnou nasbírané jahody a kněžnu zaujme babiččina přirozená moudrost, upřímnost a skromnost. Pozve ji na zámek, kde se babička setkává také s kněžninou schovankou Hortenzií. Přestože babička není zvyklá na panské prostředí a dává přednost jednoduchému životu, vzniká mezi ní a kněžnou vzájemná úcta. Kněžna si váží jejího životního rozhledu a schopnosti porozumět lidem. Babička se na ni později obrací s prosbami o pomoc obyvatelům údolí. Díky této spolupráci se podaří pozitivně ovlivnit osudy několika postav a překonat některé společenské rozdíly. Setkávání babičky s kněžnou představuje idealizovaný vztah mezi prostým venkovským lidem a šlechtou.

Jedním z vedlejších příběhů je láska Kristly a Jakuba Míly. Oba mladí lidé se upřímně milují a plánují společnou budoucnost. Jejich štěstí však ohrožuje Mílův odvod na dlouhou vojenskou službu. Kristla se obává, že svého milého už nikdy neuvidí, a velmi se trápí. Babička její neštěstí chápe a rozhodne se pomoci. Přimluví se u kněžny, která využije svého vlivu a zajistí Mílovo vykoupení z vojenské služby. Míla se vrací během slavnosti dožínek, při níž má Kristla předat kněžně dožínkový věnec. Kněžna ji překvapí tím, že z vedlejšího pokoje vyjde její milovaný Jakub. Kristla má obrovskou radost a mladí lidé se konečně mohou připravovat na svatbu. Jejich příběh končí šťastně a svatební slavnost se stává příležitostí k zachycení tradičních venkovských obyčejů. Tento příběh zdůrazňuje babiččinu ochotu pomáhat a také idealizovanou představu o spravedlivé a laskavé šlechtě.

Další důležitý příběh se týká Hortensie, mladé schovanky kněžny Zaháňské. Hortensie pochází z Itálie, kde se zamilovala do malíře, který ji učil kreslit. Kněžna pro ni původně plánuje jiný sňatek a netuší, jak hluboce mladá žena svého učitele miluje. Hortensie své city skrývá, ale postupně se kvůli nešťastné lásce trápí a její zdravotní stav se zhoršuje. Babička si jejího smutku všimne, pochopí příčinu trápení a nenápadně upozorní kněžnu na skutečné Hortenziiny city. Kněžna nakonec změní své rozhodnutí a dovolí Hortenzii vrátit se do Itálie a provdat se za milovaného malíře. Mladá žena tak nachází štěstí, ale její osud končí tragicky. Po roce manželství umírá a zanechává po sobě malého syna. Její příběh ukazuje, že ani bohatství a vysoké společenské postavení nezaručují člověku štěstí a že skutečná láska má větší cenu než výhodný sňatek.

Nejvýraznější tragickou epizodou knihy je příběh Viktorky. Kdysi byla krásnou, veselou a oblíbenou venkovskou dívkou ze Žernova, o kterou se zajímalo mnoho mladých mužů. Její život se změnil, když se o ni začal zajímat tajemný černý myslivec, voják s pronikavýma očima, kterého se lidé báli a přisuzovali mu nadpřirozené schopnosti. Viktorka se ho zpočátku obává, ale postupně nad ní získává stále větší vliv. Přestože je zasnoubená s mladíkem Toníkem, nakonec odchází za vojákem a opouští rodinu. Po delší době se vrací duševně zlomená a přestává žít běžným životem. Potuluje se po lesích, vyhýbá se lidem a přebývá v malé jeskyni pod jedlemi. Porodí dítě, které podle vyprávění vhodí do vody u splavu. Od té doby se často zdržuje u vody a zpívá smutnou ukolébavku. Vesničané se jí bojí, ale zároveň s ní soucítí. Rodina a myslivec se jí snaží pomáhat, Viktorka však před lidmi utíká. Její tragický život končí během silné bouře, kdy ji u jedlí zasáhne blesk. Myslivec se postará o její pohřeb. Viktorka představuje výrazný kontrast k pokojnému životu babičky. Zatímco babička nachází smysl života v rodině, víře a pomoci druhým, Viktorka se stává obětí nešťastné lásky, utrpení a osamělosti.

Velkou část díla tvoří obrazy venkovského života během jednotlivých ročních období. Autorka podrobně popisuje zemědělské práce, slavnosti, rodinné návštěvy, náboženské obřady a lidové obyčeje. Na jaře se příroda probouzí a lidé začínají pracovat na polích. V létě probíhají žně, poutě a dožínky, při nichž obyvatelé oslavují úrodu a společnou práci. Podzim přináší sklizeň, přípravy na zimu a tradiční společenská setkání. Zimní období je spojeno s adventem, Vánocemi, koledováním a masopustem. Babička při těchto příležitostech vysvětluje dětem význam jednotlivých zvyků a učí je zachovávat tradice předchozích generací. V díle se objevují také popisy pečení chleba, lidových léčebných postupů, svatebních obyčejů a náboženských svátků. Pravidelné střídání ročních období připomíná přirozený koloběh lidského života a úzké spojení venkovského člověka s přírodou.

Čas postupně plyne, děti vyrůstají a některé odcházejí na studia. Babička stárne, její síly slábnou, ale stále zůstává důležitou součástí rodiny. Také ostatní lidé, kterým v minulosti pomohla, postupně dospívají, uzavírají manželství a zakládají vlastní rodiny. Kněžna se po čase vrací na panství s malým synem zesnulé Hortensie a babička při setkání s dítětem vzpomíná na jeho tragicky zemřelou matku. Babička si stále více uvědomuje vlastní stáří. Přirovnává svůj osud ke staré jabloni, která každým rokem méně zelená a postupně usychá. Když strom jednoho jara zcela uschne, začne také babička vážně stonat. Slábnou jí ruce, přestává zvládat každodenní práci a nakonec musí ulehnout.

Rodina rozešle zprávy příbuzným a vnoučatům, aby se s babičkou mohli naposledy rozloučit. Domů přijíždí také Barunka, ke které měla babička mimořádně silný vztah. Babička si postupně uspořádá své záležitosti, rozdělí drobné památky a rozloučí se s nejbližšími. Navštíví ji také kněžna s Hortenziiným synem. Babička myslí dokonce i na domácí zvířata a připomíná služce, aby po její smrti oznámila včelám, že jejich hospodyně zemřela, jak vyžadoval starý lidový zvyk. Nakonec pokojně umírá za Barunčiny modlitby. Její smrt hluboce zasáhne všechny obyvatele Ratibořického údolí, protože si ji vážili pro její moudrost, laskavost a dobré skutky. Když zazní umíráček, celé údolí truchlí.

Na babiččin pohřeb přichází velké množství lidí, kteří ji chtějí naposledy doprovodit. Pohřební průvod prochází kolem ratibořického zámku. Kněžna Zaháňská jej pozoruje z okna a se smutkem vzpomíná na ženu, která si svou přirozenou dobrotou získala úctu všech společenských vrstev. Nakonec pronese slavná závěrečná slova: „Šťastná to žena!“ Tímto výrokem dílo končí. Vyjadřuje myšlenku, že babička sice neprožila život v bohatství, ale získala si opravdovou lásku, úctu a vděčnost lidí, což představuje její největší životní bohatství.

Inspirace a adaptace:

Božena Němcová čerpala především ze vzpomínek na vlastní dětství v Ratibořicích a ze vztahu ke své babičce Marii Magdaléně Novotné. Postava Barunky představuje autobiografický obraz samotné autorky a řada dalších postav má skutečné historické předobrazy.
Dílo vzniklo v období osobního utrpení, kdy autorka prožívala chudobu, rodinné problémy a smutek po smrti syna Hynka. Vzpomínkami na dětství vytvořila idealizovaný obraz harmonického venkovského světa.
Kniha zachycuje skutečné prostředí Ratibořického údolí, Starého bělidla a okolních vesnic. Autorka však některé události, postavy a vztahy literárně upravila, proto dílo není přesným autobiografickým záznamem.
Babička se dočkala mnoha vydání, překladů a ilustrací. Mezi významné ilustrátory patří Adolf Kašpar a Cyril Bouda.
V roce 1940 vznikla filmová adaptace Babička v režii Františka Čápa. Hlavní roli ztvárnila Terezie Brzková.
Další známou adaptací je televizní film Babička z roku 1971, který režíroval Antonín Moskalyk. Babičku ztvárnila Jarmila Kurandová a mladou Barunku Libuše Šafránková.
Dílo inspirovalo také divadelní, hudební a výtvarná zpracování. Ratibořické údolí a Staré bělidlo zůstávají významnými místy české literární historie.

Původní zdroj: Božena Němcová – Babička, maturitní rozbory z Rozbor-dila.cz.