Kniha: Lakomec
Autor: Molière
Přidal(a): Petra
Molière (*1622 – †1673)
- Francouzský básník, dramatik, autor komedií, herec a vlastník divadla v Paříži (které bylo neúspěšné a přineslo mu dluhy).
- Narodil se v bohaté rodině, brzy mu zemřela matka a otec byl proti jeho divadelní kariéře.
- Byl oblíbený u chudších vrstev, ale vystupoval s úspěchem i pro krále na dvoře.
- Ve svých hrách se vysmívá špatným lidským vlastnostem – pokrytectví, přetvářce, falši, touze po penězích a majetku.
- Kriticky hodnotí tehdejší společnost, hrdinové jsou popisováni humorně až satiricky, v závěru je vše řešeno smírem.
- V jeho hrách nevystupuje mnoho postav, ale jsou nadčasové (hlavně charakterově).
- Jazyk jeho děl je nadčasový, používá archaismy, neologismy, nářeční slova i hovorové výrazy.
- Molière je pouze pseudonym, jeho vlastní jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin.
Další díla:
- Zdravý nemocný – komedie, vysmívá se hypochondrům.
- Škola mužů – veršovaná komedie.
- Škola žen – veršovaná komedie.
- Tartuffe – komedie, vysmívá se pokrytectví a svatouškovství, hra byla dočasně zakázána kvůli kritice církve.
Literárně-historický kontext
Klasicismus (2. polovina 17. století – 18. století)
- Umělecký směr, který vznikl ve Francii za vlády Ludvíka XIV. a navazuje na antické umění (často dodržuje antické vzory).
- Racionalismus – klade důraz na rozum a pravdu; v popředí je společenský řád, nikoliv osobnost jednotlivce.
- Vše je podřízeno přísným pravidlům, směr byl zpočátku charakteristický pro aristokracii.
- Klasicismus je spojován se změnami ve společnosti: aristokracie postupně ztrácí vliv, do popředí se dostávají bohatší měšťané, končí feudalismus a nastupuje kapitalismus.
- Díla se dělila na vysoké žánry (tragédie, epos, óda, hymnus) a nízké žánry (komedie, bajka, fraška, satira).
- Vysoké žánry byly určeny pro vyšší společnost, hrdiny byli vládci a vojevůdci, zpracovávaly antické náměty, striktně dodržovaly pravidlo tří jednot a psaly se ve verších.
- Nízké žánry byly určeny pro prosté lidi, hrdiny byli obyčejní lidé, náměty čerpaly ze současnosti a mohly být psány veršem i prózou.
- V Itálii se ve stejné době rozvíjela komedie dell’arte (improvizace, masky, typické postavy jako Pantalone či Kolombína), kterou později reformoval Carlo Goldoni (zrušil masky, stereotypní kostýmy i improvizaci a rozepsal scénář a role).
Další autoři:
- Pierre Corneille – francouzský dramatik, autor tragédie Cid.
- Jean Racine – francouzský dramatik, autor tragédie Faidra.
- Jean de La Fontaine – francouzský spisovatel, známý svými bajkami.
- Carlo Goldoni – italský dramatik, reformátor komedie, autor hry Sluha dvou pánů.
Rozbor díla: Lakomec
Základní charakteristika:
- Literární druh: Drama.
- Literární žánr: Tragikomická charakterová komedie o 5 dějstvích.
- Jedná se o vrcholné dílo francouzského klasicismu.
Téma a motivy:
- Peníze, které mění charakter člověka a ničí mezilidské vztahy.
- Všeobecná kritika společnosti a zkaženosti světa.
- Láska, intriky, lakota, sobectví, generační konflikt.
Hlavní myšlenka:
- Snaha poukázat na to, jak může člověka zničit chamtivost.
- Kritika chorobné touhy po penězích, pro které je člověk schopen obětovat i štěstí vlastní rodiny.
Námět:
- Námět: Inspirací pro hru byla antická Komedie o hrnci (Aulularia), jejímž autorem je římský dramatik Plautus.
Vypravěč:
- Divadelní hra je psána formou replik (dialogů a monologů).
- Dílo neobsahuje klasického vypravěče, děj posouvají kupředu promluvy postav a scénické poznámky.
Kompozice:
- Hra je rozdělena do 5 dějství.
- Dílo dodržuje klasicistní pravidlo tří jednot (jednota místa, času a děje).
Jazyk a styl:
- Hra je psána prózou.
- Využívá se spisovný jazyk, ale objevují se i občasné vulgarismy (např. holomek, padouch).
- Text obsahuje věty jednoduché i souvětí, časté jsou rozkazovací věty.
- Typické jsou živé dialogy plné hovorových obratů, zejména u Harpagonova služebnictva.
- Dílo má často satirický tón, využívá ironii a nadsázku.
- Znatelné je stylistické rozvrstvení slovní zásoby (např. silné citové zabarvení, zejména když Harpagon mluví o penězích, nebo jemnější jazyk Frosiny, aby jí Harpagon věřil).
- V moderním překladu Vladimíra Mikeše se téměř nevyskytují archaismy, na rozdíl od většiny předchozích překladů.
Verš a metrum:
- Ačkoliv je Lakomec psán prózou, v klasicismu se obecně často využíval alexandrin – šestistopý (dvanáctislabičný) verš.
Básnické prostředky v díle:
- Anafora – opakování slov na začátku po sobě jdoucích vět (zvláště ve vypjatých scénách).
- Metafora – přenesení významu na základě vnější podobnosti.
Časoprostor:
- Hra měla premiéru v roce 1668.
- Čas: Rok 1668 (doba premiéry díla), děj se odehraje během jednoho dne (vejde se do 30 hodin).
- Prostor: Okraj Paříže, převážně dům Harpagona.
Postavy:
- Harpagon: Hlavní postava, 60letý lakomý vdovec a lichvář (půjčuje na vysoký úrok). Zajímá se jen o peníze, které jsou pro něj důležitější než rodina. Je to lhář, nenapravitelný sobec, chamtivý, bezcitný (neuznává city druhých) a samolibý muž. Otec Kleanta a Elišky. Chce si vzít Marianu a výhodně provdat a oženit své děti.
- Kleant: Mladý muž s dobrými společenskými způsoby. Netouží po penězích, ale po lásce. Je velmi kultivovaný, syn Harpagona a snoubenec Mariany.
- Eliška: Harpagonova dcera a Valérova snoubenka. Bojuje za své štěstí a nechce se provdat za muže, kterého jí vybral otec a kterého nemiluje (Anselm). Je citlivá a věří v pravou lásku.
- Valér: Pracuje v Harpagonově domě jako správce, aby byl Elišce nablízku. Snaží se co nejvíce zalíbit Harpagonovi, proto se stává slídilem – pronásleduje své podřízené mnohdy ještě hůře než sám Harpagon a donáší na služebnictvo. Chce se před svým pánem ukázat v co nejlepším světle. Je to Anselmův syn, Eliščin snoubenec a bratr Mariany.
- Mariana: Pohledná a skromná dívka, sestra Valéra a snoubenka Kleanta. Je to Anselmova dcera. Nešťastně přihlíží Harpagonovu dvoření a vede tichý a skromný život po boku své nemocné matky.
- Anselm: Otec Valéra a Mariany, pravým jménem don Thomas d’Alburcy. Navenek bohatý starý muž, ve skutečnosti štědrý a dobrosrdečný šlechtic. Svým vstupem do hry završí děj dobrým koncem.
- Frosina: Chytrá intrikářka a dohazovačka. Je vychytralá a jako jediná zná poměry v celé rodině.
- Jakub: Harpagonův kuchař, kočí a sluha na všechno. Je podlý, pomstychtivý a nemá rád Valéra.
- Štika: Kleantův sluha, který si je dobře vědom Harpagonových vlastností.
- Šimon: Harpagonova pravá ruka.
- Klaudie: Harpagonova služka.
- Bumbal: Harpagonův lokaj.
- Treska: Harpagonův lokaj.
- Policejní komisař a jeho písař: Vyšetřují krádež Harpagonovy truhličky.
Děj:
První dějství: Eliška a Valér se baví o své lásce a lakotě Harpagona. Kleant se svěří Elišce se svými city k Marianě. Harpagon a Štika se hádají o penězích, přičemž Harpagon zjišťuje, zda Štika něco neukradl, a neopatrně se zmíní, že zakopal peníze na zahradě. Následně Harpagon kritizuje Kleantův nákladný styl oblékání a sdělí, že si sám vezme Marianu. Elišce oznámí, že ji chce provdat za starého Anselma. Ptá se Valéra na názor, ten s ním naoko souhlasí, čímž získá neomezenou moc nad Eliškou, ale slíbí jí, že ze svatby nějak vyklouznou.
Druhé dějství: Štika s Kleantem projednávají půjčku peněz (lichvu), kterou Kleant nutně potřebuje, aby si mohl vzít Marianu. Kleant vzápětí zjistí, že si peníze vlastně půjčuje od vlastního otce Harpagona, což vede k ostré hádce. Štika se poté setkává s Frosinou, která má Harpagonovi dohodit sňatek a doufá ve finanční odměnu. Frosina má za úkol domluvit schůzku s Anselmem a Marianou.
Třetí dějství: Harpagon rozdává příkazy na přípravu večera a jako obvykle na všem skrblí. Dochází k setkání Mariany, Elišky, Harpagona a Kleanta. Kleant útočí na Harpagona a natruc daruje Marianě Harpagonův prsten s diamantem.
Čtvrté dějství: Frosina, Kleant a Mariana chtějí překazit sňatek Mariany s Harpagonem. Frosina má sehnat falešnou šlechtičnu, která by Harpagona okouzlila. Harpagon předstírá před Kleantem, že je možná pro Marianu moc starý. Kleant se mu svěří, že ji miluje, načež mu Harpagon lásku zakáže a přikáže mu vzít si určenou vdovu. Hádku se snaží ukončit sluha Jakub, který hraje na obě strany, takže oběma namluví, že ten druhý ustoupil. Pokus sluhy se však nevydaří a hádka zuří nanovo. Během zmatku Štika ukradne ze zahrady Harpagonovu truhličku s penězi. Harpagon zjistí ztrátu, šílí, hledá truhličku a z krádeže obviňuje naprosto všechny, dokonce i sám sebe.
Páté dějství: Probíhá vyšetřování krádeže. Jakub ze zlosti obviní Valéra, protože ho v hádce při přípravě večeře uhodil. Valér se přiznává, ale mluví o tom, že se zasnoubil s Harpagonovou dcerou, zatímco Harpagon si stále myslí, že mluví o ukradených penězích. Na scéně se objevuje Anselm a zjišťuje se, že je otcem Valéra a Mariany (jejich rodina pocházející z Neapole údajně zemřela na moři při pronásledování). Kleant oznámí, že pokud Harpagon bude souhlasit s jeho sňatkem s Marianou, vrátí mu peníze. Anselm se nakonec uvolí zaplatit obě svatby i práci komisaře. Harpagon je naprosto spokojen, že nemusí nic platit, a zůstává sám se svými milovanými penězi.
Inspirace a adaptace:
- Inspirací byla antická Komedie o hrnci (Aulularia) od římského dramatika Plauta.
- Dodnes se tato komedie hojně hraje v divadlech po celém světě.
Zajímavosti:
- Ve své době se Lakomec nesetkal s velkým úspěchem u diváků, protože svými pokrokovými názory předstihl dobu.
- Dobové publikum hru nepřijalo příznivě i proto, že byla netradičně psána prózou, ačkoliv se u takových děl očekával verš.
- V současnosti se jedná o jednu z nejvíce hraných francouzských komedií vůbec.
Původní zdroj: Studijni-svet.cz – web s materiály pro maturanty.
