Saturnin – rozbor díla k maturitě (3)

Saturnin

Kniha: Saturnin

Autor: Zdeněk Jirotka

Přidal(a): David Kuchynka

Zdeněk Jirotka (*1911 – †2003)

Zdeněk Jirotka byl český autor humoristických románů a povídek, fejetonista a autor rozhlasových her.
Narodil se v Ostravě, vyučil se zedníkem, později absolvoval stavební průmyslovou školu v Hradci Králové a v roce 1933 získal maturitu.
Do německé okupace byl důstojníkem československé armády, poté pracoval na Ministerstvu veřejných prací.
Po válce spolupracoval s Lidovými novinami a Svobodnými novinami, byl také redaktorem humoristického časopisu Dikobraz a pracoval v Československém rozhlasu.
Zemřel v Praze, ke konci života se autorsky odmlčel.
Pro jeho dílo je typický suchý anglosaský humor (tzv. britský humor), kdy pointa vtipu je často ponechána skrytá čtenáři.
Saturnina napsal jako parodii na konvenční společenské jednání a módní literární formy.
Jeho hrdinové jsou představeni ve vší vážnosti, ale autor neskrývá jejich nedostatky a směšné vlastnosti, což však nesnižuje jejich morální kvality a umožňuje čtenáři si je oblíbit.
Nikdy nepřekonal úspěch svých prvních dvou děl – Saturnina a Muže se psem.

Další díla:

Muž se psem (1944, rozšířeno 1968) – vtipná parodie na detektivky.
Profesor biologie na žebříku (1956) – satirické a anekdotické povídky z 50. let.
Sedmilháři (1970) – sbírka povídek.
Pravidla se změnila (2000) – sbírka povídek.
Hvězdy nad starým Vavrouchem – rozhlasová hra.
Darovaný kůň – povídka.
Ve znamení bílé myši – povídka.
Škola společenské výchovy – povídka.
Věštec – povídka.

Literárně-historický kontext

Česká literatura v období okupace

Dílo vyšlo v roce 1943, tedy v období Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) během druhé světové války.
V této době útisku se literatura často obracela k tradičním hodnotám, jako jsou vlast, rodná země, významné postavy českých dějin, národní minulost a krása českého jazyka.
Humoristická literatura, jako je Saturnin, nabízela čtenářům únik od tíživé reality okupace a posilovala morálku národa.

Další autoři:

Vladislav Vančura
Karel Poláček
Eduard Bass
Karel Čapek
Jaroslav Žák

Rozbor díla: Saturnin

Základní charakteristika:

Literární druh: epika
Literární žánr: humoristický román
Literární forma: próza

Téma a motivy:

Téma: Příběhy z konvenčního života úředníka Jiřího a jeho nekonvenčního sluhy Saturnina, obraz moderní české a pražské střední vrstvy společnosti v 1. polovině 20. století.
Motivy: Kritika záporných lidských vlastností, parodie na uhlazenou anglickou a českou společnost střední vrstvy, přátelství, humor, láska, touha po penězích.

Hlavní myšlenka:

Dílo oslavuje humor, fantazii a nonkonformní přístup k životu jako lék na stereotyp a společenskou přetvářku. Kritizuje maloměšťáctví a touhu po penězích a ukazuje, že dobrodružství lze nalézt i v každodenním životě.

Vypravěč:

Vypravěč: Pán Saturnina – Jiří Oulický.
Vyprávěcí způsoby: Ich-forma.
Styl: Vyprávěcí, popisný, prostě sdělovací.

Kompozice:

Kniha je členěna do kapitol, v úvodu každé je stručná osnova.
Děj postupuje chronologicky.
Objevuje se retrospektiva, kdy teta Kateřina vzpomíná na svého zesnulého muže Františka.
Časté jsou citace dopisů a vyprávění vedlejších příběhů (např. o květince Martě).

Jazyk a styl:

Jazyk je spisovný, ale i hovorový, je vtipný.
Objevují se archaické a knižní výrazy.
Každá postava má svou typickou mluvu – Milouš používá vulgarismy, teta Kateřina přísloví a pořekadla, doktor Vlach se vyznačuje úvahami, vypravěč používá uhlazený jazyk.
Typy promluv: Převažuje řeč nepřímá, vnitřní monology a úvahy. Přímá řeč je krátká a úsečná.

Básnické prostředky v díle:

Nadsázka a ironie
Parafráze: na Erbenova Vodníka.
Řečnické otázky: I kdyby tomu bylo tak, jak teta říká, co bude, proboha, dělat v létě?
Eufemismy: mé dny jsou sečteny
Přirovnání: dědeček klel jako dragoun, vesničky s červenými … vypadaly jako korály navlečené na bělošedé…

Časoprostor:

Čas: 1. polovina 20. století
Prostor: Praha a dům pod vrchem Hradová.

Postavy:

Vypravěč – Jiří Oulický: Třicetiletý mladý pán a gentleman z Prahy, je typický měšťák a suchar. Žije klidným a stereotypním životem, dokud si nenajme Saturnina jako svého osobního sluhu. Je pro něj důležité, jak ho vnímají ostatní lidé. Zamiluje se do slečny Barbory.
Saturnin: Mladý a světlovlasý, výstřední sluha. Je svérázný, inteligentní, má bohaté životní zkušenosti. Celý svůj život touží dělat sluhu dobrodruhovi. Ostatní se díky němu ocitají v neuvěřitelných situacích.
Teta Kateřina: Starší dáma, výstředně se obléká a výrazně se maluje, i když to neumí. Je afektovaná, používá mnoho pořekadel, kterými ostatním leze na nervy. Je to záporná postava románu, jediné, po čem touží, jsou peníze pro ni a jejího syna Milouše. Pro peníze je schopna všeho – podlézá dědečkovi, je velmi panovačná. Je častým terčem Saturninových výstřelků.
slečna Barbora Terebová: Mladá a krásná slečna, hraje tenis. Je moderní, energická, milá a přátelská. Líbí se Jiřímu i Miloušovi.
doktor Vlach: Starší muž, který se vždy dobře baví komickými situacemi, které má na svědomí Saturnin. Rád řeční, ale jeho proslovy většinou jen začínají a končí na dané téma, protože vždy odbíhá od tématu. Má smysl pro humor, vymýšlí různé teorie o chování lidí.
dědeček: Starý a bohatý pán. Dříve pracoval v elektrárně a je příznivec elektřiny, proto je vše v jeho domě na elektrický pohon. Baví se bojem příbuzných o jeho majetek.
Milouš: Osmnáctiletý syn tety Kateřiny. Většinu knihy má příšerný knírek, je to neotesaný pubertální výrostek, je rozmazlený tetou Kateřinou a chodí do zvláštní školy. V jádru je to však hodný kluk.
strýc František: Manžel tety Kateřiny, zemřel před vyprávěním příběhu. Zemřel mladý (ve 48 letech) a teta o něm často mluví. Byl to experimentální chemik a vlastnil malou továrnu na čisticí prostředky.

Děj:

Kniha vypráví o mladém muži (v knize není uvedeno jeho jméno, ale víme, že se jmenuje Jiří Oulický), který si najme sluhu. Sluha se jmenuje Saturnin a je velmi výstřední, libuje si v neuvěřitelných příbězích a nemožných situacích. Saturnin už odjakživa toužil sloužit pánovi, s kterým by vedl neobyčejný a dobrodružný život. Nejprve začne o svém pánovi vykládat dobrodružné příběhy, až z něj udělá lovce šelem (dokonce je Jiří požádán ZOO, aby ulovil lva Marka Aurelia – naštěstí k tomu nedojde), muže, který se nezalekne žádného nebezpečí. Poté Saturnin svého pána dokonce přestěhuje z pohodlného pražského bytu na obytnou loď. Jiří Saturninovy výstřelky trpí, přes tyto výmysly je totiž Saturnin velmi dobrým sluhou.

Na lodi Jiřího navštíví teta Kateřina – výstřední dáma, která neustále používá nějaká přirovnání a prahne po penězích – se svým osmnáctiletým synem Miloušem. Jiřího teta rozčiluje a díky Saturninovi teta loď ještě téhož dne opouští. Sluha totiž koupí masky Mikuláše a čerta, které donese tetě a Miloušovi do kabiny s tím, aby si je na noc nasadili, protože v podpalubí se v noci pohybují hlodavci, kteří pobíhají lidem přes obličej.

Většina příběhu se odehrává na dovolené v domě starého dědečka, který pozval Jiřího, svého přítele – doktora Vlacha, který rád přednáší o duševním zdraví a všem ostatním – a krásnou slečnu Barboru. Slečnu Barboru zná Jiří z tenisového klubu, dokonce proti ní prohrál všechny tři sety v tenise, a domnívá se, že tím na ni neudělal nejlepší dojem. Barbora se mu velmi líbí, a proto se hlavní hrdina na její příjezd těší. K dědečkovi dorazí nepozvaná také teta Kateřina a Milouš.

Jiří je ještě před příjezdem Barbory zraněn, když mu dědeček ukáže chvat z džiu-džitsu, který mu ukázal Saturnin. Z nemocnice si Saturnina i Jiřího vyzvedne slečna Barbora. Dědečkovo obydlí, kam autem z nemocnice směřují, je přístupné jenom jedním mostem, který je skoro zatopen, všude okolo pozemku jsou řeky. Naštěstí ještě most přejedou, jenže po dvou hodinách most spadne a tak zůstane společnost oddělená od zbytku světa. Navíc vypadne proud a služebné uvízly na druhé straně, a tak jim nezbývá, než se o sebe postarat a doufat, že jim budou potraviny stačit, než se most zase postaví. Zatím se všem dobrodružná situace zamlouvá, vyprávějí si po večerech příběhy a slečna Barbora vaří venku na otevřeném ohni. Jiří se postupně sbližuje se slečnou Barborou, o kterou usiluje i Milouš, který se s Jiřím chce dokonce vsadit o to, kdo „ji dostane jako první“. To Jiřího rozzlobí a domluví se se Saturninem, že Miloušovi vyhlásí tajnou válku (Miloušovi se stávají „náhodné“ nehody).

Po pár dnech ale společnost vidí, že nový most dělníci ještě nepřijeli postavit a zásoby se tenčí. Proto se rozhodnou, že uspořádají výpravu do srubu doktora Vlacha, tam přenocují, vezmou si s sebou na cestu potraviny a budou pokračovat kolem pramene řeky do města. Výprava se vyvíjí dobře, než se při ní zraní dědeček. Po strastiplném sestoupení na druhý břeh všichni zúčastnění zjistí, že nový most už stojí a jejich výprava tak byla zbytečná. Tedy až na to, že se Jiří a Barbora políbili.

O zraněného dědečka se stará teta Kateřina, která mu podlézá a nutí ho, aby sepsal závěť, ve které jí odkáže celý svůj majetek. Dědeček nakonec na Saturninovu radu předstírá, že se zbláznil, aby se tety zbavil. Doktor Vlach oznamuje, že v nové závěti dědeček odkázal majetek na dobročinné účely. Teta Kateřina se projeví bezcharakterně, ukáže, jak moc touží po penězích a slibuje, že to probere se svým advokátem.

Po návratu do Prahy pozve Jiří Barboru na schůzku. Saturnin zůstává u dědečka, který si sluhu velmi oblíbil, a zakládají „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. V ní přepisují přehnané románové scény. Kniha končí svatbou tety Kateřiny, která se bohatě provdala.

Inspirace a adaptace:

Dílo je inspirováno suchým anglosaským humorem, tzv. britským humorem, který se vyznačuje skrytými pointami.
Autor napsal Saturnina jako parodii na konvenční společenské jednání a zkostnatělé normy.

Zajímavosti:

Román původně v roce 1943 vycházel po sešitech v Knihovně Lidových novin.
Kniha byla zfilmována v roce 1993 režisérem Jiřím Věrčákem. Roli Saturnina ztvárnil Oldřich Vízner a vypravěče Ondřej Havelka.
Dílo je také častým námětem pro divadelní adaptace.

Doplňující informace:

Meziválečné období v zahraničí
působení 1. sv. války, hospodářské krize
otřes vnitřními jistotami člověka, jiné chápání života, hledání z filosofie Z. Freuda
realistický proud – Ernest Hemingway (Sbohem armádo, Komu zvoní hrana,tařec a moře, metoda ledovce, ztracená generace), Francis Scott Fitzgerald (Velký Gatsby, Velká je noc, ztracená generace, téma jazzu), Boris LeonodovicPasternak (Doktor Živago – klasický román)
experimentální proza – počátek destrukce románové tvorby, bourání dějové linie, experiment s jazykem, míchání fantazie a snů, James Joice (Ir, Odysseus), Marcel Proust (Francouz, Hledání ztraceného času, nesnažil se zachytit společnost jako celek, zobrazuje nitro jedince), Franz Kafka (Pražák, píše německy, Proces, Proměna, Amerika, Doupě)
litaratura, která detabulizovala – sexuální téma, Henry Miller

Ztracená generace – otřeseni válkou, poznamenáni, neschopni se vrátit do normálního života, vytěsněni ze společnosti, nedůvěra a nesouhlas společnosti, Hemingway, Fitzgerald, William Faulkner (Santoris, Divoké palmy, zobrazení otroctví)

Další autoři:
Francie – Romain Rolland (Petr a Lucie, Život Tolstého), Antoine de Saint-Exupery ( Malý princ, Válečný pilot)
Němci – Erich Maria Remarque ( Na západní frontě klid), Thomas Mann (Josef a bratři jeho, Mario a kouzelník), Heinrich Mann (Profesor neřád neboli konec tyrana)
Angličané – John Galsworthy (Ság rodu Forsytů)
Rusové – Ivan Bunin (Pán ze San Francisca, Temné aleje lásky), Michala Šolochov (Rozrušená země, Tichý don)

Literární směry v české literatuře 1. poloviny 20. století
demokratický proud – autoři kolem L. novin – K. Čapek, J. Čapek (Básně z koncentračního tábora, Povídání o pejskovi a kočičce), K. Poláček (Bylo nás pět), E. Bass (Klapzubova jedenáctka, Lidé z maringotek, Cirkus Humberto)
expresionismus, venkovská próza, katolická próza, ruralismus, imaginativní próza (V. Vančura – Rozmarné léto, Markéta Lazarová), socialistický realismus (Ivan Olbracht – Nikola Šuhaj Loupežník), psychologická próza (V. Řezáč – Černé světlo, Egon Hostovský, Jarmila Glazarová – Vlčí jáma, J. Havlíček – Petrolejové lampy), německy psaná lit. (Franz Kafka – povídka Proměna, román Proces, R. M. Rilke – básník)
poezie – proletářská lit. – J. Wolker, poetismus – V. Nezval, surrealismus – V. Nezval
legionářská literatura – zobrazení 1. sv. v. – Jaroslav Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)
Osvobozené divadlo – Jiří Voskovec a Jan Werich

Původní zdroj: Studijni-svet.cz – web s materiály pro maturanty.