Petr Bezruč – život

 

Spisovatel: Petr Bezruč

Životopis přidal(a): PepaPopa

 

 

 

 

Petr Bezruč (1897–1958) 

• vl. jménem Vladimír Vašek
• Podstatné rysy tvorby:
  • básník jediné knihy – poeta unii libri
  • slezský bard neboli pěvec slezského lidu, jak se stylizuje ve svých verších, zastánce práv lidu Ostravska
  • autor poezie národnostní a sociální, tvůrce žánru sociální balady (žánrově tedy následovník Nerudy – Balady a romance)
  • tvorba pod vlivem symbolismu a České moderny
• Formující životní údaje:
  • syn Antonína Vaška – SŠ profesora stojícího v 80. l. 19. st. u nové fáze bojů o RKZ jako odpůrce jejich pravosti – pronásledován a dehonestován za své názory; chudé rodinné poměry
  • nedokončil studia klasické filologie, “divoká léta” – alkohol, zábava, počátky plicní choroby
  • poštovním úředníkem v Místku – přátelství s básníkem Ondřejem Boleslavem Petrem a milostný vztah k Dodě Bezručové → budoucí pseudonym Petr Bezruč, milostné problémy, osamocenost
  • propukla TBC, počátky básnické tvorby – Herbenův časopis Čas – anonymně uveřejněné básně
  • křivě obviněn z velezrady za básně jiného autora, vězněn, propuštěn
  • od 30. let min. století vnímán jako národní básník, veřejnosti se však stranil, miloval horské túry

 

Tvorba:

• jediná sbírka: Slezské písně
  • geneze díla:
    • 1899 – několik anonymně vydaných básní v časopise Čas – viz posudek J. Herbena:
    • 1903 – Slezské číslo – cyklus básní vydaných v časopise Čas Jana Herbena
    • 1909 – rozšířené a doplněné vydání jako Slezské písně
    • 1928 – definitivní verze s rozšířeným počtem básní – Slezské písně
    • V průběhu dalších vydání počet básní průběžně rozšiřoval.
  • charakteristika sbírky: realismus podání
    • soubor sociální lyriky a lyrikoepiky (žánr sociální balady) upozorňující na těžký život ostravského lidu a obyvatel Beskyd – chudoba, těžká práce, útisk dvojí: národnostní a sociální
    • stylizuje se do role zpěváka (barda), obránce a mstitele bezpráví
    • básně plné naléhavosti a prožitku, často založené na skutečných osudech (Maryčka Magdónova) a postavách (vykořisťovatel markýz Géro)
    • kritik lhostejnosti vůči utrpení kraje ze strany pražské politiky
    • pojem sociální balada – lyrickoepická báseň tragického rázu, s námětem sociálním, kritičnost, realismus, na počátku žánru u nás stál Jan Neruda

 

Okruhy témat (výběr básní):

• 1. osobní zpověď, elegičnost
  • Červený květ – vlastní charakteristika – symbolika kaktusu – rostliny pichlavé, osamělé, nepřístupné
  • Labutinka – milostné zklamání:
  • Jen jedenkrát – strach z milostného zklamání jako analogie k bázlivému národu, bojícímu se slunce
• 2. básně s tematikou sociálního útisku
  • Maryčka Magdónova – tragédie osiřelé dívky nucené postarat se po smrti rodičů o mladší sourozence, udané a zatčené za krádež dřeva, která ze zoufalství spáchala sebevraždu skokem do řeky Ostravice
  • Ostrava – podáno ich formou jako výpověď bezejmenného horníka, mluvícího za všechny svého stavu a vyzývajícího ke vzpouře:
• 3. básně s tematikou národnostního útisku – poněmčování, popolšťování
  • Kantor Halfar – tragédie mladého učitele odmítajícího učit jinak než česky
  • Bernard Žár – muž stydící se za svůj národ, jazyk a matku, kterého nezmění ani smrt
• 4. básně o lhostejnosti Prahy vůči bídě na Slezsku, kritika planého vlastenectví (viz Karel Havlíček Borovský: Poslední Čech – kritika Tylovy povídky)
  • Praga caput regni – překlad: Praha, hlava království neboli Praha, hlavní město království
  • Den Palackého – psáno formou protikladu – pohled na slavnostní Prahu popřen a kontrován pohledem zbídačeného Slezska (psáno jako vnitřní monolog v závorce)

 

Jazyk sbírky:

• úderný, naléhavý, výstižný, sugestivní a citový, s jasným názorem, autentický
• použití prvků slezského dialektu (lašské nářečí) – roba (žena), dědina (vesnice), goral (horal)
• prvky polštiny – (dlo boga svientego! – pro boha svatého!) – včetně větné stavby, slovosledu; jedná se o tzv. makaronismus
• humor formou ironie a sarkasmu (“A tak dostal Halfar místo!”)
• častá ich forma, střídána s er (autor jako bezejmenný vypravěč), vnitřní monolog postav či vypravěče
• množství uměleckých prostředků – metafory (“mru na německé kovadlině /a Polák na ni udeří…”), hyperboly (“sto roků v šachtě žil, mlčel jsem), řečnické otázky (“Kdo na moje místo, kdo zvedne můj štít?”, “Co pravíš, Maryčko Magdónova?”), množství figur, zvláště anafor, epizeuxis…
• výrazná zvuková stránka – rytmus, rým – střídáno volným veršem, místy písňová forma
• častá práce s refrénem (vliv lidové poezie)