Kniha: Kdo chytá v žitě
Autor: Jerome David Salinger
Rozbor přidal(a): HOUBA
Vloženo na: Studijni-svet.cz
STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA DĚJE:
Příběh kluka, Holdena Caufielda, kterému zemřel mladší bratr.
Holden není nešťastný kvůli tomu že vidí, jací jsou lidé pokrytci, on vidí, jací jsou lidé pokrytci kvůli tomu, že je nešťastný. Jeho vnímání druhých je tak příkré a jeho zklamání – tak nesmiřitelné ze stejného důvodu, z jakého je příkrý a nesmiřitelný např. Hamlet – ze žalu. Jeho pocit, že nic v životě nemá smysl, je normálním pocitem člověka, který ztratil někoho blízkého. Život se zdá být jenom žalostným snažením zapomenout na smrt a všechno pozbývá smysl.
Během svého vyprávění čtenáře seznamuje se svou rodinou, svými profesory z různých škol, kamarády i přítelkyněmi. Věnuje se také svým názorům na společnost a popisuje dokonce i svůj sexuální život.
Hlavní postava této knihy je velmi psychicky nestabilní muž. Jeho nálady se rychle střídají. Často je deprimovaný (přesně takto se v knize vyjadřuje) z různých událostí. Častokrát je rozladěn pouze něčím, co mu někdo jiný řekne, nebo když si vzpomene na nějakou historku z dětství. Několikrát v knize popisuje i své depresivní nálady, kdy má pocit, že se propadá do hlubin a nemůže se vrátit. Důležitým člověkem pro něj v životě je jeho mladší sestra Phoebulka, na které mu velmi záleží a díky které nakonec zůstane doma a neodjede na západ, jak původně plánoval.
Důležitým členem rodiny pro něj byl také jeho bratr Allie, který ale zemřel. Několikrát se k němu v knize obrací a rozmlouvá s ním. Holden má ještě jednoho sourozence – D. B., který je spisovatelem v Hollywoodu. Ten ho také pravidelně navštěvuje v psychiatrické léčebně, kam byl Holden umístěn poté, co ho vyhodili z více jak čtyřech škol. V této léčebně také vypráví svůj příběh.
O autorovi:
Používal metodu silně subjektivizované výpovědi o světě, zachycující i duševní procesy dospívající mládeže. Tato metoda se stala častým tématem americké a světové literatury.
Narodil se v rodině obchodníka a málem v rodinném obchodním podnikání sám rovněž uvízl. Zato vzdělání měl rozmanité. Studoval na vojenské akademii a tři vysoké školy bez dokončení studia.
Za 2. světové války bojoval na evropské západní frontě, průběžně psal povídky. Směr mu dala vojenská služba v linii i zázemí v letech 1942 – 46.
Po válce se věnoval literární činnosti, psal povídky, které uveřejňoval v časopisech tak různých, jako jsou kýčová Saturday Evening Post a snobský New Yorker.
V souladu se svou tvorbou se autor stranil veřejnosti, což mu nakonec dělalo největší reklamu.
Poslední léta se odmlčel.
HISTORIE TÉTO KNIHY
Kniha vyšla poprvé roku 1951 jako debut amerického spisovatele Jerome Davida Salingera. Kniha byla od začátku kontroverzní a to zejména díky vulgarismům, prokresleným sexuálním scénám a otevřenému hněvu dospívajících. Jeho popis hlavní postavy měl vliv na dospívající čtenáře, proto byl označen za nevhodný v několika školách a kniha byla zakázána. Ani to však nezabránilo tomu, aby se z knihy stal fenomén, který je stále populární i více jak 60 let od jejího vydání.
Celkem se od prvního vydání prodalo více jak 10 milionů výtisků a dílo bylo nejčtenější knihou v 50. letech v USA. Kniha je natolik úspěšná, že ji časpis Time zařadil mezi sto nejlepších anglicky napsaných knih od roku 1923.
Další díla autora:
Devět příběhů
Den jak stvořený pro banánové rybičky
Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte!Seymour:Úvod
Franny a Zooey
Hapworth
35 povídek (většina pouze v časopisech – např. The New Yorker)
Žánr: psychologický román
Literární druh : epika
Název knihy má také svůj důvod, je parafrází na báseň Roberta Burn
Literárně historický kontext
Období – světová próza, 2.pol.20.st
Literární směr –
Další autoři a jejich díla
Postavy :
Holden Caufield – hp
Phoebulka – Holdenova sestra, 10 let, ta jediná, kterou má rád, donutí ho, aby zůstal už doma
Stradler – spolubydlící na internátě, hezounek, povrchní
profesor Spencer – profesor dějepisu, je nemocný, nechápe, proč se Holden na studium vykašlal, jeho žena neustále zve studenty k nim domů na horkou čokoládu
Sally Heysová – dívka, s níž jde do kina. Miluje divadlo a literaturu, i přesto je spíše hezká, než chytrá. Nechodí na schůzky včas, ale to jí Holden promine – líbí se mu a je názoru, že hezkým děvčatm by se měla jejich hloupost a nedochvilnost odpouštět.
profesor Antolini – dá mu rozumy do hlavy, přenocuje u něj, když je zpět v New Yorku, ale poté odejde, protože u něj Holden v noci, kdy ho hladí po obličeji, zjistí jeho homosexuální sklony
Hanka – dívka, kterou Holden už nějaký ten čas zná a má ji velmi rád
D. B. – Holdenův bratr, filmový režiser
Ackey – splubydlící z internátu, aknózní pleť, otravný, neustále si čistí nehty
Bratr Allie – Holdenův bratr, už nežije. Býval hráč basketballu.
… vedlejší postavy:
Rodiče (Holden o nich pouze vypráví, žádné dialogy), Liftboy, prostitutka, dívky z večírku, taxikář, jeptišky, matka bývalého spolužáka ve vlaku, mladí chlapci z muzea, pí Antoliniová, pí Spencerová ….
Děj:
Příběh, psaný v ich formě, jenž vypráví sedmnáctiletý Holden Caulfield, který prochází těžkou životní krizí. Popisuje cestu z přípravné školy v Pencey (Agerstown, Pensylvánie), odkud byl vyloučen, domů do New Yorku.
I přesto, že je příběh o pouhých třech dnech, je jeho vyprávění zavedeno do velice podrobného popisu. Uvádí to, jaký měl vztah se spolužáky, jak přistupoval ke vzdělávání, jací byli učitelé a především to, jak vnímal spolubydlící na internátní škole.
Není divu, že už je to několikátá škola po sobě, ze které byl vyřazen. Jeho přístup k lidem, vzdělání a všeobecně k životu je zcela upřímný, pesimistický a ve většině případ nechápavý.
I přes postupnou popisnost děje mnohdy zavádí svými myšlenkami do jiných témat, retrospektivně popisuje to, co se v jeho životě už odehrálo. Zkrátka dává věci do souvislostí, přemýšlí nad nimi z několika úloh, hodně uvažuje a vzpomíná na to, co bylo.
Je si kvůli tomu vědom nepochopení od okolí, především od jeho rodičů. A tak se i ve chvíli jeho odchodu z internátní školy nevrátí domů ihned, ale různě pobývá v New Yorku.
Na cestě se v nočním vlaku setkává s matkou jeho bývalého spolužáka, se kterou se zapovídá. Té ale vůbec nedochází to, jak jí Holden ve většině věcí lže. Dále se setkává s jeptiškami, které na něj kupodivu působí příjemně a jeho chování k nim je přívětivé.
Do New Yorku dorazí v noci, zaplatí si zde pokoj na hotelu a zůčastní se společenského večírku. Jeho touha seznamovat se s ostatními nezná mezí, i přesto se k němu nechovají přívětivě.
Jeho nepochopení a rozličení dovrší prostitutka s jejím pasákem, kteří z něj vytáhnou akorát peníze.
Tak si sbalí všechny věci, prochází centrem a myslí na svoji mladší sestru Phoebulku, která je vlastně tou jedinou osobou, kterou má rád.
Vzpomíná i na svého mladšího bratra, který je mrtvý. Měl ho také rád.
Tímto mu dochází, jak se cítí osamělý, bez smyslu do života a uvědomí si, jak budou rodiče neradi, až zjistí, že už poněkolikáté studium vzdal.
Domů se i přesto rovnou tu noc vrátí, ale jen na chvíli. Rodiče nejsou doma, což je mu bodem k dobru. Povídá si s Phoebulkou o tom všem, co se stalo. Ta i přesto, že ještě není dospělá, dokáže věc, díky které se Holden nad smyslem jeho bytí a důvodem k nesnášenlivosti všeho a všech (kromě sourozenců – jí a mrtvého bratra), opravdu zamyslí.
Zeptá se ho totiž na to, zda má pro něj vůbec něco smysl. Něco, z čeho by měl radost.
A tak si vzpomene na písničku, kde se zpívá o člověku, který chytá v žitě.
Jediné, co by tedy opravdu chtěl, je stát na úkrají strmého útesu, zatímco si děti hrají v poli. A dávat pozor na to, aby do vody žádné z nich nespadlo.
Tímto mu dojde, jak zbytečné by bylo žít celý život v negativitě. Skončí i jeho myšlenky k sebevraždě. Předtím o ní totiž mnohokrát silně uvažoval.
Doma ale déle nezůstane, vydá se navštívit bývalého profesora, který i přes pozdní noční hodinu nespí. Je k němu vstřícný, vyslechne ho, poví mu několik mouder ohledně dospívání, školy a smyslu toho, čemu se člověk učí a čemu naslouchá. A nechá ho u sebe přenocovat.
V noci ho probudí profesorova ruka na jeho obličeji. Předstírá spánek dál, ráno se ale urychleně sbalí a odejde. Byl za to, že ho profesor vyslechl, sice rád, ale obavy z jeho homosexuálních sklon byly silnější.
Jde tedy do muzea, k vodě a všude se pozastaví a rozjímá. Phoebulka ho najde, jak bloum sám městem a nadále ho nutí k tomu, aby se rodičm přiznal a vrátil se domů.
Tímto vším Holdenovi dojde, že by měl přijímat kritiku druhých a nebát se do budoucna zkoušet nové věci. A také dát šanci novým příležitostem.
Konec – Holden zůstane doma v New Yorku, onemocní chodí k psychoanalitikovi a na podzim má nastoupit na novou školu. Zjišťuje, že i ti, na které dřív enadával mu najednou začínají chybět. (‚,Nikdy nikomu o ničem nevypravujte, protože by vám pak mohl začít scházet.‘‘)
Jak to však bylo poté, co se vrátil domů, přesněji nepopisuje.
Na závěr dodává však myšlenku o tom, že nikdo z nás nemže vlastně vědět, jak co bude.
Smysl a poslání díla
Jeho putování je výrazem zmatku dospívání, cestou od nevinnosti k poznání. Je zhnusen světem dospělých, citově je přitahován k malým dětem.
A jeho hledání vlastní identity se setkává s představou vlastní dobrovolné smrti, ale nakonec volí život.
Mládež jeho vyznání chápe
- jako generační kritiku mladých proti starým, hlásí se k hrdinovi románu jako ke svému typu.
Jazyková analýza:
- forma: ich
- vypravěčem:hlavní hrdina
- málo dialog, monolog (spíše vnitřní, myšlenkové pochody)
- nespisovné výrazy
- špatný slovosled věd
- sprostá slova
- slang (studentská a pubertální mluva)
- spisovný jazyk, hovorová čeština (dnes archaismy)
- retrospektivní vložky (vzpomíná na to, co se stalo), myšlenky
- obecná mluva
- pomlčky a různé typografické značky
- autobiografické prvky od autora
- slohový postup : vyprávěcí
- funkční styl : vyprávěcí
Členění textu: text je členěn do kapitol (26, značené čísly), dále je text členěn do odstavců, které jsou většinou pravidelné – pouze odstavce s přímou řečí jsou kratší, tzn. že členění je závislé na obsahu
◦ větné členění – větné členění je pravidelné, odchylky od větné skladby se objevují pouze výjimečně, většina vět má pravidelnou větnou skladbu
◦ věty a souvětí – autor využívá jednoduchých vět pro přímou řeč, naopak vyprávěcí a popisné pasáže jsou psány spíše v souvětích
◦ netypické větné konstrukce – vyskytují se občas v přímé řeči (Vážně. nebo Bez legrace.)
◦ hutnost vyjadřování – užívání spojek není ani nadměrné ani oslabené a autor nezvyšuje hutnost textu užíváním specifických slovních druhů
Jazykové prostředky
- hyperboly (minimálně kilometr do výšky)
- personifikace ???? (stupidní banda pitomá = označení rodiny)
- (hezky ošlivě) spojení protichodného
- Tautologie (moc extra) …. autor vyjadřuje dvěma slovy, která mají podobný výraz a tentýž význam)
+ vlastní (většinou i nespisovné výrazy)
Rodičovstvo, ksichtějček, nepustěj, tajtrlík
+ často se opakující výrazy :
vostopéro, zkrákta a dobře, páni (údiv), fakticky, já jen jako, stojí za pendrek, bez psiny, prokrindapána
+ neustále čtenáře utvrzuje :
,,Jednou jsem vám do něj div nespadl, fakt.‘‘
Fakticky, já jen jako, vážně, bez psiny, samo
Kritika druhých a věcí :
,,Všichni tihle krasavci jsou stejný. Vždycky jsou hotoví s česáním těch svejch pačesů a nechaj člověka ve štychu.‘‘
,,Já mám z notýsk malejch dětí náramnou legraci.‘‘
,,Když jsem zapomněl všechny ty pitomý kacíře v podzemce.‘‘
,,Stojí za pendrek. ‘‘
,,Pendrek by s tebou dělal.‘‘
Charakteristika hl. hrdiny :
I když jsou věci takové, jaké je udělal, i tak nedokáže uznat vlastní chybu
Má dobrý citový vztah k malým dětem.
Dělá si legraci i z autorit (dospělí, profesoři)
Z tohoto díla byla inspirováno tvorba
Stephen Chbosky * Ten, kdo stojí v koutě
Význam názvu díla:
Hh je velmi líný, má proti všemu něco. Když se ho však jho inteligentní sestra Phoebulka zeptá, ať jí poví byť jen jednu věc, která by ho bavila, proti které by neměl žádné námitky, vzpomene si na píseň, kde se zpívá o tom, jak se chytá v žitě. Bavilo by ho být hlídačem malých dětí, kteří si hrají v poli a on by dával dozor i na úpatí skály, aby nespadly do moře.
Gradace díla:
Na 141 straně (skoro ke konci) – vrátí se po dvou dnech v NY zpět domů.
= popis a rozvoj děje, jeho myšlenek je méně a retrospektivní popis není hlavním popisem.
Zajímavosti: Toto dílo údajně motivovalo vraha Johna Lennona k jeho zabití (New York, poblíž Central Parku).
ÚRYVKY:
Já jen jako, že jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte? A odpověď na to je, že to vědět nemůžete. Já si myslím, že snahu projevím, ale jak to mám vědět? Na mou duši to je ale stupidní otázka.
Když člověk něco dělá až moc dobře a nedá si pozor, začne se producírovat. A pak už to nedělá tak dobře.
Opravdu mě po dočtení dorazilo, že když skončíte se čtením, přejete si, aby byl autor váš úžasný kamarád a mohli jste mu zavolat, kdykoliv se vám chtělo.
Nikdy nikomu o ničem nevypravujte, protože by vám pak mohl začít scházet.“
„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít.“
Ono to není tak zlý, když svítí slunce, ale slunce cvítí, jenom když se mu zachce.
V tom je celej ten problém. Na celým světě nenajdete místo, kde by bylo hezky, a kde by byl fakt klid a mír, poněvadž žádný takový místo neexistuje. Myslíte si, že třeba existuje, ale jednoho krásnýho dne se nebudete koukat a někdo se tam zatím vplíží a přímo vám před nosem tam napíše „KURVO!“ Jen to někdy zkuste! Já si dokonce myslím, že jestli někdy umřu a šoupnou mě na nějakej hřbitov, kde budu mít náhrobek, na kterým bude stát: „Holden Caulfield“ a pak ve kterým roce jsem se narodil a v kterým jsem umřel, že zrovna pod tím bude nápis „KURVO…“ Abych řek pravdu, já to vím docela pozitivně.
Stačí říct něco, čemu ten druhej nerozumí, a lidi udělaj prakticky všechno, co po nich člověk chce.
Já vím, že tam na hřbitově je jen jeho řelo a že jeho duše je v nebi a podobný legrace, ale přes to přese všechno to byo k nevydržení. Já bych prostě chtěl, aby tam nebyl. Vy jste ho neznali. Kdybyste ho byli znali, tak byste věděli, co tím chci říct.
Jednou až s tím vším vyrovnáš, začneš pronikat hloub a hloub – totiž, jestli budeš chtít a jestli za tím půjdeš a budeš hledat – k takovým vědomostem, které budou tvému srdci moc a moc drahé. Mezi jiným přijdeš na to, že nejsi první, kdo byl kdy zmaten, vyděšen a podrážděn, a dokonce zhnusen chováním lidí. V žádném případě na tom tak nejsi sám. Budeš vzrušen a podrážděn, až to poznnáš. Mnoho a mnoho lidí před tebou mělo stejné trápení, v morálním a duševním slova smyslu, jako máš právě ty. Naštěstí někteří z nich svoje trápení zaznamenali. Budeš se od nich učit – když budeš chtít. Stejně jako jednou – jestli budeš chtít mít co nabídnou – se bude někdo učit od tebe. Je to nádherné, vzájemné uspořádán. To není vzdělání. Jsou to dějiny. Je to poezie.
Jesliže pronikneš dostatečně hluboko, dojdeš pomalu k poznání, co je toje mysl schopná obsáhnout. K čemu je uzpsobená a k čemu třeba taky není. Po nějaké době dojdeš k poznání, jakým druhem myšlení by se měla ta tvoje specificky uzpůsobená mysl obírat. Jednak ti to ušetří spoustu času, poněvadž se nebudeš zabírat myšlenkami, které ti nekonventujou, které ti nevyhovujou. Začneš poznávat skutečné hranice svých možností a přizpůsobíš jim svoje duševní úsilí.
