Hamlet, kralevic dánský – literární interpretace

Kniha: Hamlet, kralevic dánský

Autor: William Shakespeare

Rozbor přidal(a): klusan

Vloženo na: Studijni-svet.cz

 

 

 

 

1. Literární látka

Původním zdrojem látky je divadelní hra Hamlet, kralevic dánský (v originální názvu The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark), kterou napsal v roce 1601 anglický dramatik William Shakespeare (1564−1616). Je možné se setkat s občasnými spekulacemi, zda podobnou hru již dříve nenapsal Thomas Kyd (1558−1594) nebo Francis Bacon (1561−1626). Tyto domněnky jsou ale fakticky nepodložené.

„Tragédie vychází se starodávného skandinávského příběhu Ur-Hamleta, přesněji „Amleta“, prince jutského, příběh napsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (1150−1220).“ [1] Mnozí lidé se pak domnívají, že pro Shakespeara byla jistou inspirací také smrt jeho jediného syna Hamneta (11 let), která jej velmi rozrušila, a tak všechen svůj žal, vložil právě do svého díla. S největší pravděpodobností je ale toto spojení založeno výhradně na náhodné podobnosti jmen Hamnet a Hamlet. Rozhodujícím faktorem pro napsání Hamleta byla také doba, ve které tvořil (renesance, humanismus, alžbětinská Anglie, vizte interpretace).

Velký vliv na českého čtenáře má překlad díla, který byl Hamletovi dopřán několikrát a to od Erika Adolfa Saudka, Františka Nevrly, Zdeňka Urbánka, Břetislava Hodka (tohoto překladu bylo v roce 1982 využito při premiéře hry v Národním divadle), Martina Hilského (z jehož překladu tato práce vychází) a Jiřího Joska (který byl v roce 1999 odměněn cenou Josefa Jungmanna jako nejlepší překlad).

Kvůli nadčasovosti příběhu (děti se mohou cítit podobně jako Hamlet i například po rozvodu rodičů), celé myšlenky (pomsta) a charakteru literárního typu můžeme v dnešní době vidět mnohá zpracování tohoto námětu.

 

Pozdější zpracování námětu

Literatura:                                                               Film:

ČAPEK, Karel : Apokryfy                                        Hamlet (1948), Laurence Oliver

GRATZ, Alan M. : Something Rotten                      Hamlet (1964), Grigorij Kozincev

HAIG, Matt : The Dead Fathers Club                       Hamlet (1980), Rodney Bennet

HOLAN, Vladimír : Noc s Hamletem                      Hamlet (1990), Franco Zeffirelli

 

2. Literární interpretace

Dílo vzniklo na přelomu 16. a 17. století, tedy ve vrcholném období renesance. Tento umělecký styl (sloh) vznikl v Itálii (Florencii) ve 13. století a vzápětí se rozšířil po celé Evropě. Předmětem zájmu se opět stala antická kultura a snaha o její znovuoživení. Důležitou součástí renesance byl myšlenkový směr a postoj humanismus, který klad velký důraz na člověka a jeho pozemský život.

Objevil se pojem „renesanční člověk“, jež byl vlastně obdobou antické kalokagathie, tedy souladu tělesné a duševní krásy a zároveň všestrannosti. Vlivem změny v myšlení se rozvíjelo peněžní hospodářství, finance a právo. Pozornost se zaměřila také na svět kolem nás, což dalo základ moderní fyzice, astronomii či biologii. Důležitým historickým milníkem e stal vynález knihtisku (30. až 40. léta 15. století, Johannes Gutenberg).

Místem vzniku díla byla alžbětinská Anglie, která po dobu vlády královny Alžběty I. (1558−1603) zaznamenala ohromný rozvoj hospodářství a kultury. Proto toto období byla charakteristická národní hrdost Angličanů, domácí protestantská reformace, mezinárodní expanze a námořní vítězství nad nenáviděnými španělskými nepřáteli. „Zlatý věk“ představoval rozkvět poezie, hudby a literatury. A právě v této éře tvořila nejklíčovější postava evropského dramatu.

William Shakespeare byl anglický básník a dramatik, který žil v letech 1564 až 1616. Narodil se ve Stratfordu nad Avonem (Avonou) úspěšnému rukavičkářovi a dceři velkostatkáře. Při studiu na gymnáziu se mu dostalo intenzivní výuky latiny, řečtiny a klasického umění. V 18 letech se oženil a v roce 1588 odešel do Londýna, kde propadl kouzlu divadla. Stal se členem divadelní společnosti a později i spoluzakladatelem divadla Globe. Na sklonku života se vrátil zpět do Stratfordu a zde také zemřel.

Napsal 37 divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl, avšak jeho autorství je sporné. Shakespearova tvorba se dělí na tři období: 1591−1600 (převážně komedie, historická dramata, náměty z antiky), 1601−1608 (tragédie, sonety, tvorbu ovlivňuje životní zklamání, pesimismus), 1609−1612 (romance, prvky tragédie a komedie, smíření s osudem).

Jeho díla jsou zcela světská (neobjevují se zde žádné náboženské představy) a promlouvá v nich humanistické přesvědčení. Kvalita člověka je dána jeho mravní integritou či vůlí k činu. Ženy jsou z velké části emancipované, často odporují mužům, mají vlastní názor a v mnoha případech skrytě „tahají za nitky“. Vynikají svou inteligencí, čestností a zároveň půvabem. Typickým prvkem je neomezenost látky, času i místa a z formálního hlediska poté psaní v blankversu (nerýmovaný pětistopý jambický verš).

Hamlet patří mezi jednu ze Shakespearových nejznámějších her a nejoblíbenějších tragédií společně s díly jako je např. Romeo a Julie (1595), Julius Caesar (1599), Othello (1604), Macbeth (1605) nebo Král Lear (1606). Tragika příběhu vychází z konfliktů a nepříznivých podmínek.

Hamlet spadá literárním typem a druhem pod drama. Jak již vyplývá z původního anglického názvu (The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark), jedná se o tragédii, což je divadelní hra s vážným obsahem a smutným koncem. Dílo je psáno ve verších a bez rýmu.

„Drama líčí nešťastný osud Hamletovy lásky k Ofélii, dvorské intriky a nesmrtelnou lidskou touhu po moci. Shakespeare se dotkl obecně lidských problémů, odhalil charakter a povahu člověka.“ [3] Hlavním tématem je snaha Hamleta pomstít se vrahovi svého otce a hlavní myšlenkou je pak otázka života a smrti, hrdosti a pomstychtivosti. Nejčastěji vyskytujícími se motivy jsou: jed, král, láska, myslet, pomsta, princ, přítel, šílenství, umřít, vražda,…

Hlavní postavou je bezesporu Hamlet, princ dánský, který je synem zavražděného krále a přemýšlí nad pomstou poté, co mu duch jeho otce řekne, kdo jej zabil. Snaží se přesvědčit o pravdivosti tohoto tvrzení a chytře ze sebe dělá blázna. Je rozpolcený mezi pomstu a své ideály.

Další neméně důležitou, ale dle mého názoru již vedlejší postavou je Claudius, dánský král a Hamletův strýc, jen je velmi ctižádostivý, podlý, zákeřný a kvůli bohatství a moci se dopustí bratrovraždy. Později svých činů lituje pouze povrchně. Dánská královna a matka Hamleta Gertruda neví, ke komu se má přiklonit (Hamlet vs. Claudius). Je sobecká, ale zároveň dost necitlivě odsuzována svým synem.

Hra by se neobešla bez králova věrného až podlézavého státního rady Polonia, který za svou přehnanou oddanost zaplatí cenu nejvyšší. Druhým po pomstě toužícím člověkem je pak Laertes, syn Polonia, který se nebojí žádné překážky. Velkou ranou je pro něj také to, když se jeho krásná, hodná a poslušná sestra Ofélie (zároveň Hamletova láska) zblázní po smrti otce a utone.

Celou hrou nás provází Hamletův přítel Horacio, jen je čestný, spravedlivý, vyrovnaný a schopný udržet tajemství. Jediný také přežije a může dál vyprávět tento smutný příběh. V průběhu tragédie z pozadí vystupuje norský princ Fortinbras, který se zřejmě po smrti celého královského rodu stane panovníkem, nebo Rosencrantz a Guildenstern, což jsou bývalí Hamletovi spolužáci a falešní přátelé. Dále se zde vyskytují různé epizodní postavy (posel, hrobník, vojáci radní stráže atp.).

Děj se odehrává v blíže neurčeném čase na dánském hradu Elsinor a má pět dějství.

První dějství − Dánský král zemře. Gertruda se provdá za jeho bratra. Hamlet je z toho nešťastný a jeho neštěstí se ještě znásobí, když jej stráže upozorní na ducha chodícího v noci na hradbách. Hamlet se s ním setkává a zjistí, že je to duch zemřelého otce. Ten mu řekne, že byl zavražděn a chce po Hamletovi pomstu.

Druhé dějství − Hamlet začne předstírat šílenství. Polonius si jej vykládá po svém. Myslí si, že je to kvůli jeho dceři Ofélii, do níž je Hamlet zamilován. Král zároveň za Hamletem pošle Guildensterna a Rosencrantze, aby zjistili, co se s ním děje. Ten jim však nevěří a využije kočovných herců, aby zinscenovali představení o králově smrti (přesvědčení o Claudiově vině).

Třetí dějství − Král odešel z představení. Hamlet se za ním vydává, aby ho zabil, ale nenachází dost odvahy. Nakonec na požádání zajde za královnou a vyjeví jí celou pravdu a svém strýci. Ta si však myslí, že je to následek jeho šílenství. Hamlet zaslechne šramot a v rozrušení zabije skrývajícího se Polonia.

Čtvrté dějství − Hamlet odjíždí do Anglie. Tuší však královu zradu, a proto se zmocní dopisu, který král napsal. Stojí v něm, že má být v Anglii popraven. Hamlet změní obsah dopisu a vrací se zpět do Dánska.

Páté dějství − Hamlet se setkává s Horaciem a narazí taktéž na dva hrobníky, jež kopou hrob pro Ofélii, která se utopila. Laertes chce pomstít její a otcovu smrt. Spolu s králem vymyslí na Hamleta léčku. Na konci hry umírá královna, která vypila otrávené víno, Laertes a Hamlet, jenž byl zraněn otráveným mečem. Před smrtí však Hamlet stihne zabít Claudia a vykonat tak svou pomstu. Přežije jen Horacio a do Dánska vstupuje Fortinbras, budoucí král.

Rychlý spád děje, který je vytvořen prudkými dialogy, brzdí (retardují) rozsáhlé hloubavé monology, filosofické otázky a různé úvahy. Tragédie je psána v ich-formě. Je zde využito metody divadla na divadle (k usvědčení Claudia). Základní kompoziční postup je kauzální (tektonická výstavba). Z hlediska časové souvislosti je zde použit chronologický postup (respektuje časovou posloupnost dějů) a postup ab ovo (od počátku).

Zápletkou celého příběhu je zjištění prince, že smrt jeho otce nebyla náhoda. Do hlavního konfliktu se zde dostává Hamlet a Claudius (zavraždění otce − pomsta), kteří zároveň znázorňují kontrast motivů dobra (Hamlet?) a zla (Claudius). Neustále opakujícím se motivem je pak pomsta a vlastní rozpolcenost Hamleta, která oddaluje konec (retardace). Vyvrcholením příběhu (pointou) je závěrečná smrt celého královského rodu.

Základními pěti částmi kompozice je expozice (smrt krále, svatba královny), kolize (zjištění pravdy), krize (předstírání šílenství), peripetie (divadlo, smrt Polonia) a katastrofa (smrt ostatních).

V díle se vyskytují tragické, komické i satirické prvky a je velice bohaté na různá afektivní pojmenování (převážně synonyma, antonyma, homonyma, historismy, archaismy), figury a tropy. Zároveň obsahuje i některé živé obraty, úsloví a rčení, jež jsou často využívána v různých projevech či jako citáty pro vyjádření podstavy věci.

 

Z figur můžeme v textu rozpoznat například:

Anaforu a zároveň jistý paralelismus syntaktický:

Ať ve dne stání nemám, v noci klidu!

Ať v zoufalost mé naděje se změní!

Ať za pokání shniju ve vězení!

Hyperbolu: Můj hřích je hnusný, zapáchá až k nebi.

Epanastrofu a aposiopesi:

… přát víc, po čem toužit?  − Zemřít, spát −

spát, možná snít −, a právě v tom je zrada.

Epizeuxis: Už bude snazší. Příště ještě snazší.

Řečnickou otázku: Nejsem já pro legraci?; Jsem sketa?; Kdo mi dá facku?

V celé divadelní hře je od každé figury možní naleznout nejméně jeden (mnohokrát i třeba desítku) příkladů stejně jako tropů a jiných přechodných typů.

Epiteton: mladá jarní příroda; prostý obyčejný smrtelník; starý dobrý muž

Metafora: jazyk pusťte z uzdy

Metonymie: svět ho zval

Personifikace: plačící vlny; vítr se zakousne; hroby dusí dech

Přirovnání: nadávám tu sprostě, jako když bába vylévá splašky; chci planout jako oheň; rozum dívky byl takový křehký jako život starce; mlčet jako hrob

 

V textu můžeme také najít mnohé živé obraty, úsloví či rčení. Některé z nich používáme v běžné řeči, jiné při proslovech a slýcháváme je dokonce i v komerčních reklamách.

Vymknuta ze svých kloubů doba šílí, že jsem se zrodil, abych napravil ji.

Nic není buď dobré, nebo špatné, naše myšlení dělá věcí buď dobrými, nebo špatnými.

Znát někoho dobře znamená znát sebe − to je vrchol dokonalosti.

Být, nebo nebýt?

Pospíchej pomalu.






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: